Všimli jste si, kolik kapel v tomto, vlastně již tom minulém, roce vydalo nové desky po iks letech? Vzpomenu třeba Martyr, kteří ji připravovali let šest, stejně to s pečením novinky trvalo i Neglected Fields, jen čtyři (! :-)) roky se smažilo Knives of Ice Dim Mak, po 11ti letech se reinkarnovali Dissection (rip), po letech nečinnosti Gorguts vznikla Negativa a za oblast našich luhů a hájů bych zmínil třeba (ro)syčáky z Forgotten Silence, kterým Kro Ni Ka kynula také celou šestku (čtěte celou věčnost :)). No a další do řady by byla právě i Aghora s

novinkou Formless, která je dalším zástupcem šestiletého odstupu od předchozího zápisu do hudebních dějin. Co ale za tu dobu Aghora, která po svém vzniku díky účasti rytmického dua Cynic - Reinert/Malone - byla nejednou označována za supergroup a všemi –někdy trochu zbytečně- vynášena do nebes, dělala? Asi plno věcí a s tím je spojeno hnedle několik změn. A namísto rozmluvy o plánovaném reunionu Cynic, protože hlavní protagonista Aghory Santiago Dobles, jako bývalý spolužák Paula Masvidala z Berklee, by měl v sestavě nahradit Jasona Gobela, začnu tím nejjednodušším. Sestavou.
Vyměněn je prakticky nejdůležitější prvek –tedy alespoň poznávací- a to post hlasu. Danishta Rivero je ta tam a na jejím místě je Diana Serra. Opět exotické jméno, které se k celkové filozofii Santiaga, vlastně Aghory, hodí, ale proč to, však ona nezpívá prakticky nijak jinak - projev je opět ten táhlý… Jak bych od debutu očekával nějakou výraznou a silnější změnu, tak vokály se zde už ani moc nepřekrývají, spíše na sebe navazují a suplují se linky. Poslouchají se sice docela pěkně, ale po několikáté skladbě (už vlastně od třetí Open Close the Book) je to vlastně trochu ne snad nuda, ale maličko unavující, chvílemi snad dokonce i maličko mimo - mám občas až pocit táhaní ucha – hlavně v hlubších polohách, kde se snaží hlas rozechvívat; doufám, že to tedy nejsou čtvrttóny a já ze sebe dělám vola. Člověk by si řekl, že se dočkáme něčeho neobvyklého, nějakého zvratu, něčeho jóóó, ale on si ten hlásek s muzikou a vedle ní tak nějak jen plyne a nevýrazně splývá dohromady. Když už dá Diana něco ze sebe a ne z Danishty, připomene třeba i Anneke z období Souvenirs (Fade), ale abych jen nehanil, třeba v 1316 se zpěv opravdu povedl. Ale jinak bod dolů, žádná změna, žádný pokrok, vlastně naopak – nejslabší článek kapely.
Další obměnou jest rytmika. Srovnala se. Zjednodušila. Odgroovovala a spíše zmetalověla. A v tu jsem hodně doufal, protože ta byla na debutu silnou stránkou. Zde jsou ovšem bubeníci dva, a tak to platí jen napůl. Jednak již zmíněný nadčlověk polobůh Sean Reinert a druhak Giann Rubio. Desku si rozdělili na poloviny; no dobře, Sean má skladeb šest (nepočítám-li intro a outro, má o jednu navíc! :-)). Dáte je dohromady? Poznat to je. Ve zvuku i feelingu hraní a jednotlivém citu pro akcent a melodiku hry (ano, stále mluvím o bicích) - Reinert je prostě nepřekonatelný a jeho vlastní xicht jasně rozpoznatelný; jen si všimněte těch dvou jasnejch Focus-nástupů. V opozici k jeho pestré hře, ačkoli v těch rovnějších a jasných daných kouscích se toho moc hrát nedá, což potvrzuje i Sean, je Giann, který víc než pestře, hraje dle kytary úplně jasně a prakticky ji kopíruje; občas snad až kapelu dobíhá. Ale i Rubio zde má světlé chvilky, kdy se třeba snaží –dejme tomu- imitovat Seanův lehký mazlící styl s hi-hat (Moksha, Formless). A když stále mluvím o rytmice, je tu změna i na postu basovém. Na debutu hostujícího Seana Malona nahradil –nastálo- Alan Goldstein. Skvělý basista – slappař, groovař, vyhrávkař, vlastně téměř kytarista. Svůj nástroj do kytar má skvěle vkomponovaný a tam, když je prostor pro vyhrávku, malinkou gradačku, ji udělá. I zde ale po celkovém zvážení bod dolů…
Jediné, co se v sestavě –až na Reinerta na bicí sesli- nezměnilo, je Santiago. Vůdce, tvůrce, duchovní vedoucí? Nevím, zda nedal ostatním prostor nebo je to absencí druhého kytaristy (přece jen na debutu asi Charlie Ekendahl měl svůj význam… možná větší než jsem si myslel!), ale nemyslím si, že by deska za spolupráce všech členů kapely či druhého kytaristy zněla takto. Jaksi monotónně.

Když se to tak veme, Santiago je sice asi nejvýraznější osobností kapely a deska je hodně založena na propracovanosti jednotlivých kytarových aranží, ale převážně jen na těch akustických nezkreslených, které jsou opravdu božské: tesklivé, zasněné, meditativní, vyvolávající vášeň, toužící poznat a něco odhalit – stejně jako v případě Cynic nebo Portal (postCynic bandu), ale jakmile přijde na řadu riffování, deska díky jejímu stereotypu jde dolu. Ano, kytarista je úžasný, technicky bezchybný, čehož slušně využívá i v sólech, ale v tom riffingu už prostě tak nápaditý není. Stejně jako na debutu, i zde se jednodušším způsobem zasekává - to je se zpěvem nejslabší část, protože to desku nějak zbržďuje a poté thrashovým způsobem protrsává, což zní dobře a desku to vždy trochu akceleruje (platí hlavně pro první dvě skladby a části Dime); budiž připsáno k dobru Rubiovi. V pořádku, tak to mám i rád, ale na jednu stranu si myslím, že na 70timinutové desce (ano, těch 15min oproti debutu navíc je spíše ke škodě) je toho takto trochu moc a tím celkově málo. Takže zde máme další mínus bodík.
Formless poslouchám den co den a mám výkyvy jak v přechodu. Vlastně tu desku až miluji, ale vlastně mne neskonale sere, protože chci prostě kurňa víc. V recce k Martyr jsem mluvil o práci s motivy a síle srozumitelné stavby skladeb. Zde tu jednoduchou strukturovitost chvílemi vnímám až negativně, protože mi skladby nejednou přijdou hodně podobné a v druhé půli někdy až natáhlé bez znatelného průběhu či snad nejistoty v tom, kam se mají dále odvíjet – snaha do ní nacpat hodně kytarových, ač variabilních, momentů je někdy zkrátka na škodu. Leckdy mám pocit, že tvůrce nevěděl jak dál a bez jasné vize pokračoval, protože ono to ve spojení s ostatními nástroji opravdu funguje (důležité si je v tomto případě položit otázku, „jak dlouho a jak často?“), ale jen v ten aktuální moment a ne pro skladbu a na další poslechy.
A jste z toho moudří? Já tedy rozhodně ne :). Již poněkolikáté se totiž snažím tuto recenzi napsat v pozitivnějším směru, protože Formless není deska vůbec špatná, ale vždy se přes ten pocit z ní nakonec nedokáži přehoupnout, a tak se o to již snažit nebudu a stručně a jasně to shrnu (?).
Oproti debutu novinka trochu přešlapuje a občas se zachytává jeho fragmentů. Cítit to je krásně třeba právě v titulní Formless, kde sekačka před druhou minutou je jak ze Satya, ty průšlapy v půlce songu jsou jak z Frames a v 6,5té minutě je dokonce přímý flashback do Immortal Bliss, takže mám snad pravdu. Debut Aghora byl více logickým tokem hudebních myšlenek, měl skvělou dynamiku, nekoprněl a krásně odhaloval svou čistotu. I když novinka Formless vznikala šest let, což evokuje to, že kapela snad ani nechtěla nic uspěchat a dala si záležet, ten pocit u ní mám chvílemi odseparován. Některé skladby tu jsou trochu i zbytečné (Dime, Mahayana, slabší pak jsou cajd|o-drhov|ák Fade a Skinned, ačkoli ta alespoň skvěle odsýpá), ne snad vatózní či

nadbytečné, ale mám pocit, že ořezáním a spojením některých z nich by deska lépe plula. Především díky kytarové hře se zde dají nalézt styčné plochy s mnoha hudebními směry (klidně nádech blues - Dime, Fade), chvílemi je tu i jakási ‘ambientnost’ Australanů Alchemist (Organasm -:- Austral Alien), ale nebýt celkově dokonalých čistých kytar (je jich 70%?), které skutečně obsahují ducha Cynic, dále rytmiky Goldstein/Reinert, asi bych si šel koupit další balení kapesníků. Nutné cítím ještě zmínit, že první dvě věci –hlavně Atmas Heave- jsou věci sice metalovější, ale zato vyrovnané a s postupnou gradací až k závěru, kdy dochází ke konečnému vyvrcholení - být deska kratší a koncipována takto, nejspíš by prošla jen s odřenýma ušima. Bohužel toto, jak jsem již zmínil, v čím dál pozdních fázích (zhruba od Dual Alchemy/Dime – výjimkou je ale skvost 1316 s přepjatým vokálem!) desky necítím a tak si tak říkám, jestli tedy „na každé recce pravdy trochu“, anebo prostě jen mé očekávání zůstalo o hodně dál za výsledkem šestileté Doblesovy práce. Nezbývá tedy než počkat na reunion Cynic, a pak již konečně zemřít…