Co vás zaujme, když se poprvé setkáte s neznámou kapelou? Předpokládám jméno. Těžko říct, jak to parta - no parta, Agora jsou trio - Texasanů myslela, nemyslela nebo nedomyslela, ale vlastní jméno nezvolili určitě nejvhodněji. (Nejen pro podobnost s žánrově blízkými Aghora, ono i těch Agor je celkově vícero.) A po jméně? Nejspíš logo, či snad i obal, pokud k dispozici máte i vizuál. Alespoň zde Agora nešlápla naprosto vedle a zvolila nejjednodušší možnost. Jala se ztvárnit se čistým fontem v popředí před jakýmsi Kingovým „sleepwalkerem“. Nic úžasného, ale v hlavě mi tento výjev zůstal. Pryč ale od kapelních emblémů.

Vězte, že Agora jsou na scéně naprostými nováčky. Nejspíš tedy. Totiž jediné, co je o kapele nad internetové odkazy dohledatelné, je téma jejich EP. Muzika by měla zachycovat příběh skupiny průzkumníků, kteří kdesi v nějaké zemské prohlubni odhalí jakási nebezpečná stvoření jim jdoucí po krku. (Zřejmě něco na motivy Descent nebo Cave.) Proč to uvádím? Hudba Agora, jinak ke stažení zdarma na bandcampu, je čistě instrumentální.

Instrumentální podoba EP však nezavdává k tomu, aby hudba neměla příběh, nebo snad postrádala dramatické okamžiky i bez slovních vodítek. Písně na Voyager - no písně, ony jsou to spíše stopáží kratší hudební celky vymezené pouze samotnými indexy ‘start‘ a ‘stop‘ - jsou svou formou poměrně nezařaditelné. Nedá se v nich veskrze až na náladu najít hudebně pojící prvek formy opakujícího se stěžejního nápadu. Tedy i jak ve filmu, až na vzpomínkové rozbřesky, jde příběh dál a nic se neopakuje, ani zde se tomu tak neděje. Nemáte tak možnost vždy odhadnout, kdy daná část příběhu končí, kdy začíná další a na klasické ukončení „skladby“ se zde také nehraje, vše na sebe bez repetice plynule navazuje. Toto ale v „kostře“ skladeb má svůj význam a především sílu. Sílu integrity nápadů. To je věc, která mě k Voyager i při jeho délce necelých 15 minut připoutala na několik mnoho hodin.

Zaujme Voyager, když ho spustíte? Ale jo. Ambientní podklad kytar, jasný, jemně přidrobovaný rytmus, jazzový feeling a čistý analogový zvuk. A hned krátce nato dochází k přišlápnutí kytarového „zkreslení“ a ne plně čekané přechodové pasáži, zapojení piana, kláves, pasáž navazuje na pasáž a je tu konec. Přichází drobné klávesové nadechnutí a kapela spouští to, čím se po zbytek minialba zabývá. Díky klávesám a bezpražcové base silný fusion feeling v celkově progresivní a proměnlivé formě, místy až deathmetalový riffing, neharmonické akordy, splašené tech běsnění i jazzové proluky, divná melodika a místy naprosto fantasticky plovoucí groove muziky s psychedelicky syntetizérovými (to píši záměrně, zda se jedná o kytaru nebo klávesy netuším) souběhy, které hudbu hází až do psycho poloh, mi dělá z tohoto EP skutečnou událost a tituluje kapelu do pozice „objev roku“. Z Voyager dýchá živelnost i plno napětí.

Ve zkratce: Představte si Allana Holdsworthe (Inhabitant), jak hraje progresivní metal (Canvas Solaris).