Naprosto výtečný koncert, který Akercocke odehráli po boku Mortician v Black Psu, mě přiměl k napsání pár řádků i k aktuální desce s předlouhým názvem Words That Go Unspoken, Deeds That Go Undone. Akercocke měli od samých počátků svůj ksicht a přesto, že odmítají ustrnout ve vývoji a každým albem se někam posouvají, nějaká poznávací znamení typická pro Akercocke tu jsou pořád. Mám na mysli hlavně projev Jason Mendocy a jeho brutální hrdelní zvuky tahané až kdoví odkud. Jistý posun k progresivnější a komplikovanější stavbě skladeb bylo možno zřetelně zpozorovat již na předchůdci Choronzon a Words… zachází ještě dál. Docela by mě zajímaly reakce ortodoxních fans prvních dvou alb.
Deska se rozjíždí poměrně zostra a první, co zaujme, je trošku jiný zvuk, který nemusí každému sednout, ale já s ním problém nemám. A že žádný motiv, rytmus, či poloha hlasu nevydrží moc dlouho, je jasné hned od začátku. Všechny tři strunné nástroje jsou perfektně zmáklé, zejména basové linky jsou krásně čitelné. Kytaristé taky nevydrží hrát příliš dlouho to samé, riff střídá riff a různé vyhrávky nás

bombardují téměř neustále. V pravý okamžik (a ne zrovna zřídka) kytaristé oželí zkreslené zvuky. Perfektně je využit zvuk čisté kytary zejména v úplném závěru úvodní Verdelet, kdy je pěkná „vybrnkávačka“ hnána vpřed palbou kopáků. Jak brutální zvuky ze sebe dokáže vyloudit Jason můžeme zaznamenat také v úvodu Seduced, která opět jede pěkně od podlahy. Pestrost vokálních projevů je natolik rozsáhlá, že je skutečně obdivuhodné, že vše obstará Jason. Že by se Akercocke neztratili ani v technickém deathu je jasno ze závěru Seduced. Jak tak zjištuju, popisovat skladbu po skladbě by bylo opravdu na dlouho, každá je oslavou komplikovanosti a nevšedních postupů. Co všechno můžeme teda u Akercocke slyšet?
Opravdu skoro vše...prvky blacku (v některých kytarových melodiích a nelidském ječení), deathu (zejména rytmická údernost, ale také kytary – viz. pasáže v Eyes of the Dawn nebo Words That Go Unspoken part 1), prasečí hrdelní projevy Jasona by se neztratily v žádném grind chlívku, k tomu trocha thrashe, vybrnkávačky, a za pasáž s klavírkem a čistým zpěvem v Shelter... by se nemusela stydět lecjaká prog rocková kapela.
Když si čtenář přečte tenhle vyčet všech možných i nemožných stylů (a to jsem zcela určitě ještě na něco zapomněl), napadne ho asi cosi o dortu pejska a kočičky. Těchto obav vás můžu s klidným svědomím zbavit, a i když nechápu, jak je to možné, vše při sobě krásně drží a při poslechu Words... mám pocit jakoby se takhle hrálo odjakživa. Až takhle přirozeným dojmem na mě působí.
Rvu si tuhle desku do palice téměř nepřetržitě a pořád něco objevuju a o tom, že by začala nudit (a konečně bych si také poslechl něco jiného) si mohu nechat zatím jen zdát. Obal je taky velice povedený. Půl bodovou rezervu si nechávám jen z obav, co přijde příště (to by taky totiž deseti bodová škála nemusela stačit). ..::.. 9.5/10