Pro tuto chvíli zapomeňme na velké haly nebo velké festivaly. Na chviličku se přesuneme do malého klubu, kde se u malého pódia městná několik stolů s židlemi a posluchači užívající si svou oblíbenou hudbu při sklence vína. Je Vám tato transformace alespoň trochu povědomá? Myslím, že ano.

Nebudu daleko od pravdy, když prohlásím, že Alex Skolnick patří mezi právem opěvované kytarové hrdiny, kteří ovlivnili nesčetný zástup dalších hudebníků. Tento nadaný kytarista je zářným příkladem univerzální hry. Jeden večer po boku kolegů z Testament na velkém pódiu diktuje thrashmetalové dějiny, den nato si v malém klubu se svým triem létá ve sférách jazzu. Obdivuhodné. My se tentokrát podíváme právě na jmenované Alex Skolnick Trio, jež si pro fanoušky připravilo novou desku Veritas, která už od začátku slibovala bohatou paletu promyšlené hudby a nevšední posluchačský zážitek. Jak je ale u podobné muziky zvykem, není stravitelná pro každého a v každé situaci. Prostě na ni musí být správná nálada.

Skolnick si ve svém triu ponechal talentovaného basáka Nathana Pecka a bubeníka Matta Zebrowského. Je třeba uznat, že to byla volba více než úspěšná. Z nahrávky doslova čiší radost z hraní a svěží feeling. Vše je zabaleno do krystalicky čistého a živého zvukového hávu, který dává prostor všem detailům hrajícím v této muzice tak důležitou roli. Celá Veritas, v níž si užíváme nespočet rozkladů stupnic a akordů, sice zpočátku působí velmi neprostupným dojmem, ten se ale s dalšími poslechy naštěstí snižuje.

O úvod desky se postarala skladba Panna, která působí spíše jako předkoncertní jam. Už zde je však jasné, že máme co dočinění s opravdovými muzikanty, kteří mají cit pro smysluplné kompozice. (Na konci skladby se sám sebe ptám: Hrají to ještě lidé? Ano, až takový dojem to ve mě zanechala.) Následující Bollywood Jam, okořeněná o rockový drive, rovněž nikoho nenechává na pochybách. I zde vládne naprostá virtuozita a exotické stupnice dodávají skladbě nádech dálných zemí. Ten dostane prostor ještě na konci alba, kde se nachází její remix. O nic ošizeni ale nebudou ani vyznavači akustických balad, při Alone in Brooklyn si zachrochtají blahem. U další 99-09 zase budete mít (i jako nekytarista) chuť vzít do ruky kytaru a donekonečna s kapelou jamovat. Za opravdu zdařilou lze považovat předělávku slavné Fade to Black od ještě známější Metalliky, která tuto klasiku ukázala opět v jiném světle. V některých momentech sice možná budete tápat a obtížně hledat společné nitky připomínající originální verzi, ale když už se dostavuje beznaděj, kapela okamžitě otáčí a vám do uší naskočí ony známé motivy, jež jste za svůj život museli slyšet snad stokrát...

Vlastně celá deska může zpočátku působit jako neprostupný les nemající konce. Dáte-li si však s poslechem tu práci, kýžený výsledek se dostaví a opravdu stojí za to. Všechny (tři) nástroje jsou v rovnováze, slyšíte každé cinknutí činelu, každé drnknutí na kontrabas i sebemenší trsnutí trsátka. Nahrávce samozřejmě vévodí kytara, která zde kraluje v mnoha podobách. Pro fanoušky podobných věcí naprostá povinnost, pro ostatní možnost jak si rozšířit hudební hranice.