Každý si potřebuje tu a tam vyčistit hlavu a na malý okamžik uniknout ze spárů tohoto šíleného světa. Co víc by mohlo pomoci, než ještě šílenější hudba, která se v nemalé míře podobá právě dnešní době. Šílenost, neustálenost či honba za nemožným. K očištění svého ducha jsem zvolil novinkové EP Safer Than Reality chaoticky smýšlejících progerů Aliases, kteří zamotají hlavu nejednomu náročnému posluchači tvrdé hudby. Zpozornět by měli hlavně fanoušci řekněme Dillingerů, The Arusha Accord (i projev zpěváka Jay Berasty se v mnohém podobá Gregu Pucciatovi, který také kombinuje hysterický křik s melodičtějšími pasážemi. Nejedná se však o nic převratného, protože podobnou strukturu zpěvu už dnes používá každá druhá kapela.) nebo matematiků Starring Janet Leigh.

Aliases jsou ovšem poměrně mladým úkazem na tech-metalové scéně, neboť jejich vznik se datuje kolem roku 2010. Inu, kapele se podařilo za tak krátkou existenci připravit důstojné EP, které nemůže při nejmenší míře nikoho urazit. Řekněme, že Aliases jsou jakýmsi pohrobkem nadějných SikTh. Hlavním pojítkem těchto dvou kapel je kytarista a hlavní mozek Graham „Pin“ Pinney. Ten, kdo prvně jmenovanou kapelu zná, by si o tvorbě Aliases mohl alespoň částečně obrázek udělat. Zajímavostí Aliases je kytarový tandem, který doplňuje talentovaná Leah Woodward, která svému pohlaví nedělá v žádném případě špatné jméno.

Osmiskladbové EP Safer Than Reality odstartuje klipová záležitost What’s Left for Us? a hned od prvních tónů je jasné, že s přirovnáním s výše jmenovanými spolky nejsem až tak daleko od pravdy. Nestálá a nervní rytmika, která připravila úrodnou půdu pro chaotické riffy, na které jsou i matematické tabulky krátké. Ovšem pozor, kapela se stále snaží držet tenkou niť po celou délku skladby tak, aby se nejednalo pouze o hudební bordel náhodně poskládaných částí. Tím samozřejmě nechci říci, že by se na EP nenašly momenty, které se vymykají všem zaběhnutým pravidlům, protože na druhou stranu je zde i pár oddechových pasáží, které dají na malý okamžik odpočinout už takhle dosti zaměstnanému mozku. Z této nahrávky je ovšem cítit radost z hraní a nekoukání kolem sebe.

Trojku We Never Should Have Met bych se nebál přirovnat k jisté úchylnosti Psyopus, která nejspíš hudební tábor posluchačů rozdělí na dvě části. Na vstřícnější, kteří si libují v kytarových výjezdech, které na první poslech mnohdy nedávají úplně smysl a na ty, kteří podobné hudební snažení ani za hudbu nepovažují a okamžitě kapelu odsoudí jako holý nesmysl. Ať se řadíte do kterékoliv skupiny, na jednom se určitě shodnete – jejich hudbě se dá věřit. V podobném duchu vlastně pokračuje celé EP. Jen poslední Sirens bych ještě vypíchl a zařadil k tomu nejlepšímu, co na desce uslyšíte. Prostor zde dostane i krátké sólo, které je vlastně stejně uhozené, jako všechno kolem této kapely.

Když tedy vynecháme krátkou vsuvku Refraction a klavírní The Beginning Has No End, máme tu šest skladeb, které se zaručeně postarají u pocuchání vašeho nervového systému. Za sebe tedy mohu jednoznačně říct ano.