Čas reunionům hraje do karet a dalším mohykánem, na kterého došla řada, jsou Alice In Chains. Člověka to po nějaké době vlastně přestane překvapovat. Až si někdy pomyslí, zda to třeba nedají dohromady Hendrix s Davisem a vyrazí spolu na světové turné.
Ano, Layne Staley to už má dávno za sebou. Můžeme čekat, že se nástupci podaří vyrovnat s charismatickým zabarvením Staleyho hlasu? Lze očekávat, že nová

řadová deska po čtrnácti letech nebude pouze mlácením prázdné slámy? Mají ještě co říct? Anebo jinak. Pootočme zrcadlo perspektivy do jiných úhlů. Má cenu mít na kapelu takové nároky? Nebude stačit, když kapela vytvoří kvalitní písničky, které nebudou kopírovat známé a před léty slyšené postupy? Nebo tady každý touží po nemožném a chce, aby skupina všem vytřela zrak a prováděla v roce 2009 revoluci?
Pokusím se kvůli zjednodušení odpovědět v několika bodech: Mrtvý zpěvák, Aura magična, Koroze.

Mrtvý zpěvák.
Kritika zainteresovaných posluchačů týkající se dlouho mlčících hudebních model, které to po letech pauzy daly zase dohromady, mívá společnou jednu věc. Její unisono zní: „Nevstoupíš dvakrát do stejné řeky.“ Heuréka, jedno moudro se zase urodilo. Lidé se nenapravitelně utápí ve vzpomínkách (a že jich u Alice In Chains bude hodně) a jejich pohled je bezvýhradně zatížený nostalgií po starých časech. Jenže ty jsou fuč, co bude dál?
Opakovaně se setkávám s názory, že dávat dohromady kapelu bez charakteristického znamení, jakým původní zpěvák obvykle bývá, je umělecká sebevražda. Zůstává otázkou, zda je tato výtka na místě. Pěvec William DuVall totiž zpívá téměř totožně jako Staley a stejně jako předtím se ve dvojzpěvech doplňuje s hlavním mozkem kapely, kytaristou Jerry Cantrellem. Po poslechu nové desky se rozhodně jako pravdivý fakt nejeví, že Staley byl nenahraditelný. Že DuVallovi někdo bude vyčítat nedostatek osobitosti je ovšem věc jiná. Frontman však svůj díl na desce odvedl na jedničku.

Aura magična.
Alice In Chains jsou spojováni s boomem grunge na počátku devadesátých let, což autora poněkud zaráželo. Sice s ním měli

společné jeho místo vzniku (Seattle), nebyli na něj hudebně nějak moc tvrdí a temní? Heavy metal, blues, drogy, hodně drog. Táhlé mollové akordy, podladěnost. Tvrdost s velkým hitovým potenciálem. Osobní zpovědi, autenticita podpořená jednou smrtí. Druhou stranou mince, na níž válcují mohutné kytarové riffy, představují hypnotizující akustické skladby hluboko vymáchané v osobních frustracích a vnitřních peklech.
Stručný popis máme za sebou. Ani na Black Gives Way to Blue tomu není jinak. Deska přímo navazuje na třetí eponymní řadovku s trojnohým psem na obalu. Skladby, v nichž se toho moc neděje, přesto se kvůli uhrančivé atmosféře nedají vypnout. Posluchač v nich stále něco hledá a propadá se hlouběji a hlouběji. Cantrell pokračuje v ohlodávání výsledného soundu na kost; jestli ještě první dvě desky oproti současnosti zněly pestře a divošsky (slova „manýra“ však raději vypusťme z hlavy), tak nyní zůstalo u maximální koncentrace na neprostupnou atmosféru s minimálním prostorem pro zvukový experiment. Black Gives Way to Blue zní hutně a s metalově naléhavě. Zvukově se jedná o nejtvrději znějící album, co kdy Alice In Chains nahráli. Opravdu „hustý“ v tom původním slova smyslu.

Koroze.
Kdo dočetl až sem, říká si patrně, jaké je to novinkové album Alice In Chains bomba. Není. S ovzduším tmavých zakouřených barů a spoustou lahví whisky se váže opilost, následně pomalost a unavenost. Alice nikdy v písních nespěchali, ale na novince opravdu ubrali plyn až moc a většina písní se táhne pomaleji než med. Což by ovšem nevadilo, kdyby v písních nehlodal červ unylosti, který desku sráží (a nespravedlivě) dolů. Navíc úplně zbytečně. Všech jedenáct zadumaných písní zní jednolitě - jako kdyby někdo chtěl z jednoho obrovského písmene A udělat polovinu abecedy. Další mínus a velká škoda. Co

překvapivě autorovi vadí nejvíce, je konečný mainstreamový tvar skladeb, jež jakoby se bály „do toho šlápnout“ nebo naopak ještě více ubrat a být skutečně intimní. Black Gives Way to Blue je album umírněné, až moc dospělé. Dospělost? V čem? Nad čím jsme jako mladší nepřemýšleli a instinktivně to raději udělali, nyní pracně hledáme. Po tvůrčích porodech se dopracováváme k méně prožitým výsledkům. Sakra.
Deska má záchytné body v několika silných skladbách – úvodní meditativní All Secrets Known, sedmiminutová A Looking in View s kolosálním megariffem a mistrným videoklipem, dvě fantastické balady When the Sun Rose Again a Your Decision (ta je trochu odlehčenější), melancholická Take Her Out s vtíravou slokovou melodií. Druhá půlka skladeb je až moc opatrná.

Comeback Alice In Chains měl smysl. Kvartet nám troufale netvrdí, že jsou „zpět v plné síle“. Zůstávají sví, věrní tomu, co umí nejlépe. Přitom Black Gives Way to Blue nezní jako stokrát vylouhovaný čaj. Ne, návrat je to sympatický. Berte nás, nebo nás nechte na pokoji. Přežili jsme. Jsme zpět.