Co takhle trochu psychedelického blues, říznutého dřevním stoner rockem? Pokud vás navíc u muziky baví i jistý „filozofický“ přesah, potom berte All Them Witches jako jasnou volbu. Téhle partě podivných týpků z amerického Nashvillu se totiž podařilo namíchat celkem originální, dá se říct „psychedelicko-relaxační“ trip, na kterém je možné frčet až překvapivě dlouho.

Zajímavé ale je, že na první poslech album nijak monumentálně nevypadá. Pánové totiž působí dojmem, že si jen tak ospale brnkají, nevědíc, co z toho vznikne. Ovšem pokud proniknete dovnitř, resp. naladíte se na jejich vlnu, zjistíte, že to minimalistické preludování je neskutečně silná a strhující muzika. Pointu podle mě pomůže odhalit hned úvodní skladba. Call Me Star je totiž přesně ten klídek, kdy zpěvák jen tak polehounku popěvuje a krom výrazných bicích se toho v ní moc neděje. Přesto je však cítit napětí a vkrádá se pocit, že to celé nebude úplně easy.

Dying Surfer Meets His Maker na jednu stranu působí jako jedna dlouhá improvizace, na druhou je ale mazácky vystavěná. Všechno na sebe krásně navazuje, zmíněná úvodní klidná Call Me Star krásně přejde v gradující psychedelický jam El Centro. Po klasickém hard rocku Dirt Preachers přichází přesně včas tklivá bluesová This is Where It Falls Apart (fajn westernová harmonika) a stejně vychytaný je i přechod z křehké, akustické Mellowing v zadumanou Open Passageways. Následně pak přichází vrchol v podobě magické Talisman, po které hypnotická Blood and Sand, Milk and Endless Waters album dokonale zklidní a ukončí.

Celé to zní velmi jednoduše přesto však zvláštně magicky. Možná za to může charismatický, řekl bych až „kazatelský“ zpěv, který, byť ho není na album moc, nenechá nikoho chladným, možná bicí, které hrají neobvykle „vpředu“, anebo je to ta přesvědčivosti, která čiší z každého tónu. Nevím, každopádně to mrazení, které cítím při Talisman, jsem nezažil už pěkně dlouho.

Pro pořádek je třeba ještě dodat, že tato kapela a její poslední album není nijaká „overnight sensation“. All Them Witches mají na kontě již několik alb, živák, EP a podle mého už minulé, dlouhohrající Lightning at the Door bylo světovou záležitostí. Před těmi dvěma lety to dokonce vypadalo na vrchol, jež se kapele hned tak nepodaří překonat. Ovšem ve srovnání s letošním Dying Surfer Meets His Maker kupodivu tahá za kratší konec.

Zřejmě je to tím, že All Them Witches na to tentokráte šli jinak a vyplatilo se. Na svém třetím „velkém“ album totiž více méně vyběhli ze škatulky stoner rock, které se přeci jen na předchozích albech dost drželi, a vydali se více směrem k folku, blues a improvizaci. Prostě už to nejsou tolik ti Led Zeppellin, jako spíše ti Pink Floyd, a to z nich dělá mnohem zajímavější záležitost. Čas ukáže, ale pro mě osobně jsou All Them Witches kultem už nyní.