Je to jen několik týdnů, co jsem se tu rozplýval nad koncertem Aluk Todolo. Po prvním poslechu jejich spolupráce s Der Blutharsch se zdálo jisté, že při každoroční rekapitulaci budou tito Francouzi vládnout i v kategorii alb.

Při letmém poslechu se zdá prakticky všechno stejné jako na dřívějších deskách. Rytmika prakticky stejná, melodická složka je výrazně posílena, ale celek působil pořád jen jako obarvení Aluk Todolo.

Další poslechy však ukazují, že vliv Der Blutharsch rozhodně není zanedbatelný. Celá deska je hitovější, rockovější, a tím nemyslím občasné variace na ta nejklasičtější sóla, která jsem měl s rockem spojená ještě dřív, než jsem vůbec věděl, že existují (třeba) nějací Deep Purple. Skladby jsou (relativně!) více svázány riffy a písňovou formou. Pokud jsem v recenzi Finsternis odmítal srovnání s Oranssi Pazuzu, zde začíná dostávat smysl.

Základem je stále hypnotická spolupráce basy a bicích Aluk Todolo, ovšem vedle klasického psychedelického kytarového skřípání na albu najdeme i zvukové stěny, které nejsou úplně nepodobné Byle nebo Ocrilim, Hammondovy varhany a elektronické ruchy, a dokonce poloutopené vokály. Celková atmosféra je slabší, méně syrová (vinou méně syrového zvuku), děsivá, podobná právě drogové únavě Oranssi Pazuzu. Tato nahrávka je slabší než cokoli, co vydali AT v minulosti (nejvíce se podobá debutovému singlu), a teprve při přemýšlení o důvodech začíná vyplývat na povrch vliv Der Blutharsch. Kolaborace je „hodnější“, krotší, povrchnější. Vlastně jde o desku pro lidi, kterým připadají „sólovky“ Aluk Todolo moc experimentální a temné. Mezi ty však já nepatřím a nemyslím si, že by lidí, kteří kapelu znají a nemají ji rádi, bylo nějak hodně.

Milovníci Der Blutharsch budou možná jásat, milovníci Aluk Todolo nejspíš ne, a to přesto, že se jedná o velice dobrou desku. Těžko se definuje, co přesně chybí, snad atmosféra, snad ten pocit, že si album můžu pustit pětkrát za sebou a pořád mě bude bavit.