Raz-dva-tři-čtyři-raz-dva… 2136 metrů za 207 dní na pásu na výrobu lidí, dvanácti tisíc identických z jednoho vajíčka, dokonale připravených pro budoucí šťastný život ve světě, kde slovo rodič nemá význam. Desetiminutové tepání dvou tónů basy a jednoho tónu bicích vyvolává podobné pocity jako četba Huxleyho Brave New World. Vlivy hrůzy prostředí a výchovy/špíny kytary se mění, ale ubíjející (nikoliv v negativním slova smyslu) základ – tupý rytmus/strojová výroba – zůstává stejný.

První nahrávka francouzské trojice (pánové jinak hrají ve vynikajících blackových Diamatregon, Vediog Svaor – obě kapely nelze než doporučit – či psychedelicky rockových Gunslingers) se nesla v poněkud méně depresivním krautrockovém duchu (nekonečné opakování basy, bicí a kytary, ovšem bez oněch pro styl typických klávesových vln). Na následující Descension se kytarově posunuli k noise/black metalu a vyzněním se přiblížili k obskurní okultní tajemnosti.

Finsternis rozhodně představuje další změny. Už žádná baskytarová odlehčení (viz například Burial Ground na předchozí Descension), basa spolu s bicími svazuje neuspořádané kytary do aspoň nějaké formy. Kytarového hluku ubylo, black metalu přibylo, ale opět se nejedná o něco již slyšeného. Vrzající blackmetalový zvuk vyšších tónů ledabyle naroubovaný na krautrockovou rytmiku je naprosto svérázný; tyto styly ostatně mají společné nekonečné hypnotizující opakování. Aluk Todolo nikam nespěchají, songy mají zpravidla k deseti minutám. Tempo je pomalé, akordy se po půl vteřině neusekávají, aby bylo možné zahrát pět dalších, ale táhnou se. Z jejich opakování se plynule přechází do beztvarého a neustále se měnícího vrzání. A zase zpět, nebo spíš jinam.

Atmosféra se rovněž změnila, proti středověkému čarodějnictví a mystice Descension tu stojí solidní děs, ideální soundtrack k nějaké dystopii. Dark City by si rozhodně zasloužilo hudbu více odpovídající jeho kvalitě a náladě. V Blade Runnerovi jsou kouty, které jsou na Vangelise příliš temné.

S čím je možno Aluk Todolo srovnávat? Jako první se samozřejmě nabízí Oranssi Pazuzu, kteří jsou však ve svém mixu black metalu a krautrocku mnohem tradičnější i uhlazenější. Různým rozvrzaným (místy lysergickým a psilocybinovým) spolkům typu Circle Of Ouroborus, Armanenschaft, Brown Jenkins, Njiqahhda i přes jejich kvalitu chybí nějaký větší přesah. Takže spíš než o srovnání jde vlastně o doporučení...

Za originalitu, progresi, neoposlouchatelnost a zábavnost dávám 8.5.

P.S.: A samozřejmě, 23. dubna jsou Aluk Todolo v Praze, spolu s taktéž vynikajícími Menace Ruine.