První otázka do pléna. Jmenuj album, které se ti jako první vybaví v asociaci s pojmem „srdcovka“. Mass IIII, zněla by nejspíš má odpověď. Předchozí počin recenzované belgické saně měl totiž všechny předpoklady k tomu, abyste jej mohli nenávidět - neuchopitelná bezradnost či snad úzkost čišící z každého koutu nahrávky, až fyzický pocit totálního ubíjení masivními, repetitivními motivy a na konci jen prázdná schránka posluchače, krčící se někde v temném koutě. Album, které vás ze srabu nevytáhlo, ale naopak přesvědčilo, že může být ještě hůř, mnohem hůř… Dokonalý příklad citového vztahu vytvořeného k veskrze odporné věci. Po čtyřech letech je tu Mass V, jež svým coverem „láká“ na prohlídku jeskyně, v níž na vás rozhodně nic pěkného nečeká. Přesto vstoupit znamená povinnost.

Přijít Amenře skutečně na chuť není jednoduché. Poznal jsem to na sobě a vidím to i na svém okolí, kdy je málokdo z nahrávek nadšen. „Jako jo, není to špatné, ale zase tolik mě to nebere,“ tak nějak by se dala interpretovat nejčastější reakce. Kdysi jsem na tom byl stejně – půl roku mně jejich alba zavazely na disku, občas jsem to sjel, ale nic víc. Nebylo to špatné, ale zase tolik mě to nebralo. Pravda je taková, že vybudování vztahu k Amenře nespočívá v prostém naposlouchání, ale v duševním rozpoložení a prožívání určitých událostí v době, kdy s touhle hudbou přijdete do styku. Stačí moment a jste v tom. A pak už cesta zpět neexistuje…

V kontextu výše řečeného asi není nutné zdůrazňovat, že Mass V provázely z mé strany obrovská očekávání. Nyní, po mnoha a mnoha přehráních mohu říci, že vše je naštěstí přesně takové, jaké být má. Už při úvodní skladbě Dearborn and Buried je čas zpomalen prostřednictvím nánosů těžké kytarové zeminy a vše se halí do černobílého hávu, jakoby signalizujícího, že na naději už dávno došlo. Vidím tunel, ale na jeho konci mě nečeká světlo, nýbrž slepá ulička. Beznaděj ve své nahé kráse. Amenra na celé ploše alba opět útočí starými známými zbraněmi – minimalismus, burácející zvukové stěny a deprese. Naprosto zřetelně se nyní ukazují zkušenosti, nově nabyté od dob vydání Mass IIII. Substance, z nichž kapela míchá svůj smrtící koktejl, zůstávají nezměněny, s jejich dávkováním se však značně zamávalo. Jinak řečeno se toho po technické stránce věci mnoho nezměnilo, a i když jednotlivé riffy byly už v rámci tvorby slyšeny nesčetněkrát, rozhodně se nedá mluvit o sebevykrádání. Amenra prostě jenom vylepšila recept. Jednotlivé skladby se i nyní snaží zmást posluchače svou zdánlivě jednoduchou stavbou, pro získání klíče k pochopení geniality celého díla však nestačí jen tupě zírat do opony, ale opatrně pohlédnout i za ni. Až pak vyplývá na povrch rafinovaná promyšlenost, preciznost a kompaktnost celého materiálu. A pak je tu ještě jedna věc. Až při poslechu starších alb si uvědomíte, jak moc skupina zpomalila. Celá tvorba pak v důsledku toho působí ještě mnohem dospěleji a vyzráleji, než kdy předtím.

Tohle všechno by však nemohlo fungovat bez vůdčí osobnosti. Colin Van Eeckhout je dokonalým prototypem člověka, jehož předhazuji lidem pochybujícím o tom, že i řvát se musí umět. Konečný dystopický obraz lidské existence, jaký nám Amenra předkládá, je totiž výsledkem nespočtu chemických reakcí, nutně vyžadujících svůj katalyzátor. Tím není nic jiného, než právě Colinův vokál. Jeho rozervaný projev vychází snad ze samotných morků kostí, bodá do srdce a k tomu všemu stíhá vyznívat naprosto uvěřitelně. Jako perfektní protiklad pak působí Eeckhoutův sólový projekt (nebo, chcete-li zůstat u Amenry, pak jejich předchozí, akustické album Afterlife), kde je řev vystřídán procítěnými čistými zpěvy. Už jen samotná osobnost tohoto člověka je zkrátka věc, která mě neuvěřitelně fascinuje a posouvá v mých očích Amenru někam dál.

Mass V si je třeba brát osobně. Až když se dostanete do fáze, kdy se při poslechu svírá hruď úzkostí a fyzicky této hudbě uvěříte, je možno toto album opravdu docenit. Amenra jasně ukazuje, že ne vždy je cesta větší složitosti cestou k progresi a naopak se soustředí na vnitřní aspekty své tvorby a na jejich zdokonalování a prohlubování. Za slabší první song tři body dolů. Jinak album minulého roku.