Minulá deska Foley Room představila Tobina v takový intelektuálnější, méně hitový podobě; jako tvůrce zvukovejch koláží, do kterejch jemně zasazuje vyleštěný úlovky ze svýzvukový sbírky. Kdepak taneční, kdepak hitovej, spíš hloubavej, atmosferickej, beaty ustupujou do pozadí, aby daly vyniknout snivejm náladám. Řekl bys spíš taková chytrá filmová hudba, což koneckonců Tobin svým následným soundtrackem k Taxidermii potvrdil. Ale vzhledem k tomu, že už ve svý kariéře pár stylovejch obratů udělal, je na místě se ptát: Dá se tohle říct i o novince?

Nejdřív je třeba uvést na pravou míru termín „novinka“. Montly Joint Series totiž není úplně novej materiál, kde bys našel samý zbrusu nový písničky a disk byl ještě horkej z lisu. Je to vlastně kolekce asi deseti singlů vydanejch mezi roky 2008 a 2009 v rámci projektu Monthly Joint. Nevím, do jaký míry měly tyhle singly koncepci/nekoncepci, nepůsobí jako nějaká rozháraná kolekce hitů z různejch tvůrčích období, ačkoli určitá nesoudružnost a rozdílnost je patrná. Tolik drobná faktografická odbočka a zpátky k původní otázce.

V největší stručnosti by se dala odpověď shrnout do dvou slov: Dá, ale. Dá. Trendy nastoupený na Foley Room Tobinnezahazuje, návaznost je jasná, Monthly Joint Series je místy pořád ta lehounce rozpitá skica snivejch nálad, pořád je to ráj pro audiofily, který chtěj objevovat ta nejdrobnější prasknutí v pozadí. Třeba hned první vál, Delpher, začíná tam, kde Foley Room skončil a vůbec, celej úvod alba se nese v podobným duchu. Ale. Tohle se zlomí v písničce číslo 4,Trickstep. Struktury jsou jasnější, míň oparu, víc tvrdejch, hmatatelnejch tvarů. Beaty se neválej v pozadí, tepou, duněj, jsou přímočařejší a agresivnější. Koketuje se s vlnou moderního agresivního elektra á la Justice, nasamplovaný sirény jsou samozřejmost. Hit jako prase. Další Eight Sum užje tradičnější Tobin, ale masivní beat zůstává, pulzuje atlačí se neúnavně dopředu. Oproti minulý desce jsou některý písničky konkrétnější, zaostřenější – to když snivou atmosféru Tobin rozbíjí někdy pečlivě opracovanejma tanečnějšíma beatama, jindy agresivnějšíma a temnějšíma náladama, nebo používá oboje.

Když se na Monthly Joint Series podíváš jako na celek a začneš hodnotit, dojdeš k tomu, že je to docela podařená sbírka, která však mohla být lepší. Část působí, jako kdyby se na Foley Room nevešla, napadnou tě slova jako „sázka na jistotu“ a „odřezky“. Odřezky je snad až moc krutej výraz, poslouchá se to totiž hezky a některý momenty jsou doopravdy skvělý. Jindy se ale sází na jistotu až příliš a cejtíš se, jakoby jsi tohle možná už někdy a někde slyšel, taková krádež ze svejch vlastních zásob za účelem vymáhání pojistky. Druhá část pak ukazuje směr, kterým by se Tobin třeba mohl vydat. Agresivnější elektro mu jde hezky od ruky a třeba k němu v budoucnu přilne blíž. Když si poslechnu třeba poslední Hey Mr. Tree, vlastně si říkám, kéž by.