Když už člověk téměř po dvaceti letech sáhne po osvědčené herní klasice, naprosto jí propadne a nechá ji pravidelně konzumovat většinu jeho volného času, na pisatelské povinnosti pak tolik energie nezbude. Onen člověk je však tvor nezbedný, stáhl tedy monotónní hudební podkres oné hry na minimum a nahradil ho v poslední době hojně poslouchaným albem. Výsledek kombinace je více než skvostný, obé získalo zcela novou dimenzi a po úspěšném, i když nervy drásajícím dokončení Doom II přichází na řadu i dokončení oné recenze.

ANAAL NATHRAKH se někdy s vydáním Hell is Empty, and All the Devils are Here dostali na místo, ze kterého by se nechtělo asi nikomu. Jejich začerněný grindík se stal výtečnou a dobře prodávanou značkou, systematický chaos přitahuje s každým albem více pozornosti a v daném žánru konkurence není zrovna vysoká. 

Loňská novinka Vanitas nepřináší nic nového, ale stále si drží velice vysokou laťku. Opět sází na zapamatovatelné melodie, údernost, dravost a v jistém smyslu i čitelnost. Především vokály, ač v těchto polohách většinou už slyšené, tvoří spolu s kytarovými riffy perfektně znějící energickou kolaboraci. Vanitas je oproti rok staré Passion o něco více hitovější a „diskotékovější“, tlačí ohromným způsobem kupředu a tolik pověstná čertíkovitost materiálu ANAAL ANTHRAKH je zase o něco zábavnější a veselejší. Nelze se tedy na pány zlobit, že se nevrhají do víru progrese, že s každým novým albem nemění kompletně či částečně všechny zajeté postupy, protože to jednoduše stále funguje a v jejich případě určitého průkopnictví si i zaslouží vytěžit ze svých dosavadních objevů co nejvíce uhlí. Je jen otázkou, jak dlouho to dvojičku bude bavit. A samozřejmě i nás, fanoušky.