Emoce? Šílenství? Vražda sebe sama? Láska v pohřební kvítí? Víra v bolest? Kdo hledá najde a kdo hledá odpověď na výše položené rozkoly, mnohdy najde jedno slůvko. Slůvko opředené oparem emocí, šílenstvím, sebevražd a víry. Slůvko, které řve ANATHEMA.

Nebudu se snažit příliš zapírat a hned se přiznám k onomu, že anglická, kdys doomová princezna, dnes spíše emo rocková královna Anathema patří mezi mé srdcovky nejsrdcovatější. Leč budu se snažit býti objektivním (i když mám tucha, že absolutní objektivita se zaručuje velmi těžko) a spravedlivým soudcem. Když by jsi milý čtenáři došel k závěru, že mi to přes veškerou snahu nejde, odpusť mi mou mladickou zamilovanost :-)

V období mezi deskou A Fine Day to Exit a novinkou A Natural Disaster se ústřední dvojice bratrů (Vinnie Cavanagh - kytara, zpěv a Danny Cavanagh – kytara) po dlouhých jedenácti letech opět rozrostla o rodinného navrátilce Jamie Cavanagha (basa). Tudíž podíl Cavanagh ku zbytek je roven 3:2 a jejich prvenství ve výskytu bratra na metr čtvereční podia může ohrozit jedině rodinka irských crazy emo brutalistů Kelly Family. Za bicími opět najdeme Johna Douglase a klávesové nástroje obsluhuje, v čase minulé desky do stálé sestavy přibylý, John Douglas. Tak jak jsem se dostával do nálad desek minulých bez problému ihned, tak novinkové album (i předchozí a Fine Day to Exit) bylo oříšek, spíš pěkně drsnější oříšek. Chtělo to čas, než se mi “přírodní pohroma“ v podobě záplavových vln či větrných smrští dostala pod kůži a otřásla už tak chatrným nitrem. Leč, otřes to nebyl až tak krutý, jelikož skladby na mě nepůsobí až tak svíravým pocitem beznaděje jako zaručené smrťáky z dřívějška, spíš mi přijdou příjemně melancholicky nostalgický. Tedy zakoupit láhev dobrého vínka (dobrá deska si to zaslouží), pohodlně se usadit a s odšpuntováním stlačit tlačítko play. Skladby se nesou v poklidném tempu, které je narušeno větší akcelerací pouze v šesté vypalovačce s kovově bublavou basou Pulled Under at 2000 Meters a Second a v závěrečné zvukomalbě Violence. Vinnie opět dokazuje, že zpívat umí, tu krásně čistě Are You There (parádní pohodička s neopakovatelnou atmosférou), Flying, Elektricity. Tu naléhavěji Harmonium, Balance. Tu dusivě Pulled Under at 2000 Meters a Second. Tu zkresleně Closer (parádně gradující). Tu vůbec Childhood Dream (pozitivně působící dětský hlásek v lehkém oparu zvůku, opravdu přijemné), Violence (závěrečná instrumentálka). Tu v duetu A Natural Disaster (jako v dřívějších dobách zpívá Johnova sestra Lee). Anathema nikdy nebyla o nějakých šílených prstokladech a složitých strukturách písní, ale v čem hrála a hraje prim jsou pocity. Jednotlivé nástroje spolu nesoupeří, nýbrž v harmonii utvářejí prostor pro celkovou náladu. Mám dojem, že A Natural Disaster neurazí a v rozpoložení na něco poklidnějšího může velice potěšit. Nic převratného, ale je to tam. Příjemná deska.

Něco málo, ani ne až tak moc souvisejícího: Zda-li vás upoutal booklet, mrkněte na adresu www.seempieces.com/. Stránky představují práce PANA umělce, který dělal návrhy obalů desek takovým veličinám jako jsou Opeth, Katatonia (pro nádhernou hudbu, nádherné výjevy), SYL a mnoha dalším. Stojí za bližší prozkoumání. A zda-li máte tu a tam chuť podpořit svou nepříliš pozitivní náladu (a sklouznout na samé dno deprese) zmučte se, ale nádherně, kapelkou Antimatter (www.antimatter.tk). Bývalý basák Anathemy Duncan Patterson vyučuje.

10/ 55:23