Až na album Judgement šla Anathema vždy mimo mě. Samozřejmě nějaké povědomí o kapele mám a jejich živé vystoupení na tuzemském Brutal Assaultu jsou vždy příjemným zpestřením. Jejich letošní novinku jsem okusil spíše ze zvědavosti, protože vzbudila okázalý rozruch nejen mezi svými fanoušky. Jenže stačil jeden poslech a Weather Systems se stala mojí nejhranější deskou celého léta.

Už dlouho se mi nestalo, že bych u nějakého alba mohl jednoduše vypnout a nechat se jím unášet. A hlavně se jím nechat plně uhranout, zcela přirozeně a nenuceně. Ostatně deska k tomu přímo vybízí. Od prvních tónů je příjemně podmanivá a nebezpečně chytlavá. Posluchače pohltí, obklopí jej líbezným světem výpravnosti, který se ukrývá v každé skladbě tvořící koncepční příběh.

Jednotlivé skladby jsou malé příběhy, které vždy začínají zničehonic, aby vygradovaly do epického konce. Tomu dopomáhají četné smyčcové party, kterých je oproti dřívějšku mnohem víc. Jsou prakticky všude a na poměry Anathemy dosahují až epických rozměrů. Mnohdy to vypadá, že kapela pro „orchestr“ hraje druhé housle, ale není tomu tak, smyčce jsou plně podřízené a podružné celku a jen emoce jednotlivých skladeb zdůrazňují. Oproti těmto epochálním místům působí klavírní party spíše zadumaně a figurují u těch více melancholických, pochmurnějších momentů, které ostatně Anathema měla vždy bravurně vyšperkované a bez jediného smítka, jež by celkovou kompozici hyzdily. A veškeré to dobrodružství „vypráví“ Vincent se stejným zaujetím jako hudba samotná. O svých hlasových dispozicích nenechává nikoho na pochybách, svůj hlas umí „vytáhnout“, což ostatně už několikrát prokázal na předchozích deskách. Co je ale oproti předešlým počinům rozhodně velké plus, aspoň pro mne, je větší prostor pro Lee Helen Douglas. Pokud jsem se chtěl nějak bránit všem třpytivým nástrahám, tak Lee byla poslední tajná zbraň celé desky. Objevuje se prakticky všude a na jejím líbezném hlase jsem si vytvořil dost solidní závislost. Její duet s Vincentem v Untouchable, Part2 je zcela odzbrojující.

Anathema zkomponovala desku, na které jednoznačně dokonale zúročila veškerý svůj um! Všechny ty načechraně krásné melodie, zpěvy, party, smyčce, piano míří na jasný cíl. Skalní fanoušci ji budou považovat za patos, což se de facto nedivím, nicméně do těchto vod už kapela víceméně směřovala. Je tedy otázkou, jak k ní každý posluchač bude přistupovat. Oni samotní desku popisují: „Není to hudební podklad na party. Tato hudba byla psána s cílem hluboce posluchače zasáhnout.“ Jak, to už zaleží na každém, já osobně jsem se nechal prozaicky unést. A nechte se i vy. Weather Systems je albem, které je intimní, které je i okázale epické. Věnuje se smíření. Nabízí mraky, bouři, i skrz ní prosvitující sluneční paprsky. Je naléhavé i smutné. Nádherné.