Je neuvěřitelné, za jak krátkou dobu si Tosin Abasi se svou druhou kapelou vydobil v celé „progressive metal“ obci vrcholovou pozici, ačkoli prvotně se jméno Animals As Leaders skloňovalo především v tak mladém a omezeném žánru, jakým je djent. Ale je vlastně proč. Jednak AAL nikdy nepatřili mezi vyznavače tradic – tedy žádné pořídit osmistrunku a Axe FX, udělat pár vzorových sekaček a naprat pod/mezi ně nějakou tu ambienci, dokreslit případně líbivým zpěvem a šup s tím na bandcamp mezi lidi – a jednak pro hudbu Abasiho tu od začátku hraje prim několik faktů. AAL nikdy nestáli jako další v řadě a navíc byli i při zrodu žánru, Tosin nikdy nespoléhal „jen“ na sebe a vždy spolupracoval s talentovanými muzikanty, a především, Tosin do žánru – a hudby obecně – vnášel vždy vlastní hráčskou kreativitu a emoce. (Něco podobného jsem popisoval už v úvodu u posledních Disperse.)

Vezměme to chronologicky a vzpomeňme již „impresionistický“ debut Reflux, kde na basu třeba hrál Evan Brewer (dnes krom The Faceless ještě sólová alba, k nimž má TJoM blízko) a kde se nachází i skladba Modern Day Babylon. Po čtyřech letech byla hotova první deska Animals, na níž spolupracoval s Mishou Mansoorem (Periphery); programoval i bubny a elektroniku. Další dva roky nato vyšlo Weightless, na němž AAL snad pracovali už jako kapela, tedy Javier Reyes (pak T.R.A.M.) a Navene Koperweis (programming a bubny, ex-Animosity ad.). Na novém albu už Navenea nahradil bubenický polobůh Matt Garstka a sestava pro produkci opět nezůstala stejná. Tedy, ta z Weightless ano (jen si Navene vzal, nově jakožto hudební producent na vlastní noze, na starost elektroniku), a celou ji ještě doplnil - opět - Misha Mansoor (7 skladeb) a Diego Farias (3 skladby, kytarista Volumes).

V každém případě, i když Abasi už dávno přesvědčil, že je nadmíru schopný – a pro svůj věk snad až revoluční – kytarista (legata, sweepy, obouruční tappingy, slap, akustika ad.), který umí svému riffu nebo vyhrávce vtisknout duši, vlastní rukopis a že dokáže v rámci kytary přemýšlet nadžánrově a křížit vše možné, dosud jsem se nezbavil pocitu, že na předchozím albu s výraznou ztrátou fusionovosti drobně tápe (měl snad podobný pocit, když se takto obklopil dalšími i bývalými spoluskladateli?; sám tentokrát složil jen dvě písně), a tak na něm vsadil na v základu o dost jednodušší riffy i skladby a především hlavně svou neuvěřitelnou hrací techniku a Navenův programming, který převzal silnou úlohu. Weightless je prostě trošku přešlap… nedošlap… nedochůdče. Špatné album to není, to ne, jen je zadušené a v jádru mi přijde mírně toporné a těžkopádné, a tak jsem doufal, že výsledek spolupráce všech těchto hudebníků bude mnohem odlehčenější, uvolněnější a nespoutaný, jenže… finální produkt jde mnohem dál a překonává vše, nač jsem předtím pomyslel! The Joy of Motion nechává zapomenout na obě předchozí desky a v totální šamanské a kosmik trance fusion nádheře představuje hudební osvobození a kreativitu.

Výsledkem je totiž neuvěřitelně pestrá a svěží koláž nejen všech možných technik hraní na kytaru, ale také nejrozličnějších živých i elektronických zvuků, atmosfér a žánrů, kde nepřevládá žádný z nich. Určitým způsobem by se dalo uvažovat o průniku obou albových výlisů, ale je tu toho opravdu mnohem, mnohem více. The Joy of Motion i přes zachování určitých prvků z minulosti se totiž definitivně zbavuje nálepky djent a míří vstříc hudbě, která se tentokrát bez hranic v ničem neomezuje a pro označení „progressive“ nebo „fusion“ splňuje všechny atributy od první do poslední vteřiny. Zhruba takhle nějak by asi zněla spolupráce Meshuggah, 65daysofstatic, The Mars Volta pod dohledem Pata Methenyho a Ala Di Meoly.

Nemá smysl a nechce se mi polemizovat, kde autoři čerpali pro tyhle kejkle inspiraci, ale dost celkovému dojmu napomáhá, že muzika - resp. zvuk kytar - nespoléhá pouze na masivní osmistrunné zkreslení (ehm, Tesseract už jedno acoustic album mají) a že skladatelé plně veškeré složky hudby prolnuli. Jednou je totiž muzika tvrdší a blíží se tomu, co je zaznamenáno na Weightless, ale elektronická složka a silně jazzové postupy skladby posunují mnohem dál. Jsou tu ale rovněž momenty, kdy zvuk vede naprogramovaná složka, jindy je to zas čistý art-fusion-jazzík, a jak jsem uvedl, často se zkreslené kytary ke slovu nedostanou vůbec a „klasické“ zasekávačky jsou hrány klidně nezkresleně (nechci napsat akusticky), jen na čistý kovově vybuzený zvuk (třeba slapem) strun. Celkové vyznění je ale intenzivněji feelingové, náladami se olizuje psychedelie, sahá se do prog rocku a klidně i space rocku, latině a „španělské“ hudbě (to v Para Mexer je nylon-španělka?), ale i přes to všechno je muzika na desce velmi organická a je i přes složitost některých melodií a aranží stále velmi poslouchatelná, pozitivní (Joy!) a navíc i pamatovatelná.

Ať ale nápady pocházejí od kohokoli z tvůrčího týmu, finální režii, kde se pestrost a rozmanitost materiálu a všeho toho hudebicionismu podařilo v takhle přirozeně vyvážené formě ukočírovat, je potřeba vyfiknout poklonu. Samozřejmě napomáhá i finální mix (Nolly z Periphery), kde jsou přehršle všech vrstev a podkladů slyšet (dojem je občas až klaustrofobní), ale jednu chybičku zvuk přesto má. I přes svou přirozenost a organičnost je poměrně nabasovaný. Nejde ale o frekvenční chybu, jde o samotné nazvučení kopáku s basou (nahrával Nolly), které jsou hodně plné a syté a docela v souladu někde přeznívají, takže citlivějšímu uchu je třeba drobátko sundat je v ekvalizéru.

I tak AAL za vše tleskám. Takhle totiž má vypadat moderní muzikantské instrumentální album, které v čirou symbiózu spojuje jazz, rock, metal, pop i elektroniku. Dostat se přes tohle sice bude mít Abasi těžké, ale za ty chvíle transu, které posluchačům s kámoši připravil, mu do příště leckdo spoustu věcí promine. Potlesk, prosím!