Když jsem se tu minule rozplýval nad The Joy of Motion, dost jsem po desce přemýšlel, kam se mohou AAL nadále ubírat. Vrhnou se na tvorbu společně jako kapela, nebo si opět pozvou další hosty? Budou se čím dál víc vzdalovat tvrdému zvuku, zanechají breakových stěn kytar a pustí se spíše směrem „fusion/free-jazzování“ a v jednotlivcích následnému naplňování titulních stránek muzikantských periodik? Nová deska The Madness of Many dává odpověď. No dává. Záleží, jak kdo umí číst… mezi řádky.

V prvé řadě mě znejistěl zvuk. Vezmete-li v potaz první věc Arithmophobia, ta je do půlky snad ještě taková klasičtější Tosinovka, ale tvrdé breakové kytary v ní nezní jako kytarové stěny, připomínají spíš digitální výbuch v ne zrovna nejkvalitnějším hollywoodském spektáklu a ne záznam hudebního nástroje. To mi při následujícím odhalování alba a s přibývajícími skladbami naznačuje, že Abasi buď s „metalem“ neví kudy kam, nebo se tvrdého zvuku začíná „bát“. Vidí v něm brzdu, blokuje ho v kreativitě a rozvoji? Chtěl by oslovit širší, nebo snad už jinou muzikantskou obec?

Ačkoli jsou nástroje živé, celá deska asi vlivem mixu zní až neorganicky. Je to způsobeno ale hodně tím, že prim převzaly motivy na slapovou kytaru. Zvuk melodií a podkladů hraných touto technikou je hodně… železný, ocelový a ve vrstvě všech okolních souzvučících linek ne rušivý, ale příliš dominantní. A právě tyto kytary na TheMadness of Many tak nějak přebraly roli nosných riffů namísto zkreslené kytary, které, nejsem-li hluchý, je na albu opravdu minimálně, nebo je její zvuk, jak už jsem výše popsal, utlačený a upozaděný (další příklad třeba Inner Assassins).

Kam se Animals posunuli? První poslech mi nebyl moc příjemný. Jednak tu, jak tomu nikdy nebylo, chybí hitovka, která se vám napevno vryje do paměti a kterou si po odeznění alba znova pustíte. A pak je to i zvukem a rovněž mi tentokrát hudba, ač tu po dalších posleších objevuji furt víc a víc krásně znějících motivů, zní jak akademická prezentace všech možných hráčských technik a instrumentálního kouzelnictví. Hudba je často tvořena mnoha za sebou naskládaných kratičkých sekvencí, na kterých se hojně sóluje a předvádí, byť fantasticky, hrací techniky. Co naplat, když se mi tu (zprvu, album se později mnohem více otevře) těžce hledají provázanosti a chybí mi tu prostě klasičtější písnička. Čím dál víc mám pocit, že, i když se Animals vzdalují metalovému zvuku a na své cestě stát se instrumentálními titány nové doby jdou blíže hudební veřejnosti, svým způsobem poměrně složitého skládání jsou hudbou víc pro sebe samé a fajnšmekry. Nebo mi někdo chce říct, že si u poslechu The Madness of Many dokáže odpočinout? Ale možná jsem to já, kdo nevidí mezi řádky a jen se mi Zviřátka prostě svou hudbou, která je na mě už moc profesorská, vzdalují a začíná mě tohle preludování, kde mám pocit, že poslouchám záznam osmi najednou hrajících kytaristů, míjet.

Musí asi ale být těžké ukočírovat svou mysl, když jste tací muzikanti (platí nejen pro oba kytaristy, ale i Matta Garstku) jako Tosin a ze svého úhlu slyšíte potenciál a možnosti daného nápadu, takže nakonec toho je ve skladbě (i aranžérsky) tolik. Genialita ale přece nepramení pouze od instrumentálních dovedností, ta je i ve schopnosti jasného vyjádření a předání poselství, což mi na nové desce AAL jaksi chybí. A i když to v určitých případech může být na škodu, mysl je třeba řídit a kočírovat ji.

Ale abych opustil kritický tón, nejenže to na vstřebání takovéhle hudby chce víc času, i Animals jakoby v půlce alba pochopili, že je toho místy až příliš, zvolní a od půlky The Madness of Many (nebo že bych si zvykl?) deska dostane jasnější formu, není tak šílená ve svých vyjádřeních a idey zprostředkovává jasněji a ne tak, aby během první minuty písně kompletně zahltila vaši CPU. Ale nejen práce přináší koláče, v případě této desky je to i čas a jeho postupem primární složitost hudby opadá a paleta emocí vylézá víc na povrch.

Jinak ale Animals as Leaders hrají stále svou všemi žánry nadupanou fúzi a další přidávají (jazz a jeho odnože jsou tentokrát silným mluvčím), oslňují instrumentální stránkou a tím, co vše si dokáží zapamatovat a zahrát. Tentokrát mi jejich kolekce kreativity přijde tajemnější, složitěji uchopitelná a Tosin zamyšlenější, ale hravost a vynalézavost nechybí, ačkoli emočně mi deska přijde plošší než předchozí. Že bych i proto o ní v médiích až tolik neslyšel?
  

A co o albu říká marastí kmen? (Vyjmuto z Alba měsíce.)

- hodně nesourodé, hodně not, ale pod povrchem to je a je to opět jiné než předchozí. Spíš k Weightless. (brutusáček)

- zatím nejpřístupnější deska AAL a podobně jako Periphery, i Tosin Abasi má zdá se momentálně vysoce kreativní období. (LooMis)