Jak začít. Animosity je sebranka holomků ze San Francisca, kteří se v nultém roce 21. století rozhodli hrát extrémní muziku. Klukům je navíc dost málo let (21-22), ale prozatím poslední placka hovoří jazykem zkušených špílmachrů. UžKdo již zlomil hůl nad Dying Fetus, ať vyzkouší energetický drink Animosity.předchozí Empires (2005) naznačovalo, že potenciál by tu byl, ale fakani jdou jak kompozičně, tak instrumentálně neuvěřitelně rychle nahoru a při prvním poslechu trojky Animal z vás vypadne něco na způsob „ty vole“.
Animosity se sice rozhodli inspirovat zaoceánským boomem metalcore a deathcore kapel, ale podobně jako The Faceless jsou v zástupu podobných šablonovitě znějících sdružení „svěžím větrem“. Marast tuhle vlnu dost podrobně reflektuje, takže je třeba to vzít tentokrát trochu lapidárněji.
1) Z Animal je zřetelně slyšet, že tuhle muziku dělají mladí kluci, kteří mají ještě energie na rozdávání. Deska je nehorázně energetický koktejl (třeba posledních patnáct vteřin Bombs Over Rome je vražda), endorfin teče proudem, ale vůbec se nejedná o lopaťácké moshovačky. Přesně naopak. Kapela stvořila album, ve kterém je každá vteřina narvaná k prasknutí. Čím to?

Jednotlivé riffy jsou totiž i přes svůj valivý tah podivuhodně (až thrashově) rozkouskované, rozházené, rozsypané, ale na druhou stranu se nejedná o nedopočitatelný math metal – posluchač si stále podupává do taktu. Rozhodně ale při prvních posleších budete kroutit hlavou, zda si to zapamatujete.
2) A teď pár jmen na lepší zorientování. Celkově nejblíž to mají hošani pojetím ke Skinless nebo Despised Icon (valíme versus sypeme), nasypaností, přesností a frázováním k Origin a melodikou až někam k Dim Mak (kytarový podkres na konci You Can’t Win je jako vyšitý).
3) Pár slov k uvedenému stylu v záhlaví. Nejedná se o šablonovité střídání výše zmíněných žánrů, jak by se mohlo zdát. Spíše oddělte čtyři zmíněné složky lomítkem (tech/thrash/death/core), porůznu s nimi zamíchejte a přidejte při jejich skládání kupu fantazie.
První tři písně jsou temperamentní válec jako hovado (Navene Kopperweis za bicími neskutečně valí!), ale uvnitř skladeb jde o pohyb jako v cyklonu – všechny druhy sypaček, chvilku kila, pak zas hypernadřený thrashing, groovy HC, ale všechno jenom na chvilku, nahoru-dolu, točení hlavy, buch, konec. I relativně jednoduché riffy dokáže bicmen s krutým pamatovákem tak rozsekat, že

hudba nenudí, nenudí, prostě NE-NU-DÍ! K tomu parádní sóla, u kterých je jen škoda, že jich není víc. Titulní Animal představuje Animosity zas v jiném, pomalejším světle. Ale pak zas odbrzdíme a veletoč pokračuje. Obrovskou devízou desky je perfektní zvuk a akurátní stopáž (ani ne půl hodiny), takže po skončení víte, co máte dělat…..dokud toho nemáte dost.
Kdo již zlomil hůl nad Dying Fetus, ať vyzkouší energetický drink Animosity. Uvidíme, jak jim to bude šlapat 12. října v Abatonu.