Po Pýše a předsudku a Pokání víme, co umí Joe Wright s adaptacemi velkých literárních děl. Důvodem pro shlédnutí jeho Anny Kareniny pro mě nebylo ani tak téma či román sám (zfilmovaný mnohokrát a často také přeceňovaný), ale spíše právě osobnost režiséra a postupy, které ke zpracování Tolstého knihy zvolil.

Někdo nezná příběh Anny Kareniny? Dobrá tedy. Mladá žena z petrohradské salónní společnosti, manželka nadějného politika, se zamiluje do mladého carského důstojníka. Pohlcena city, které doposud nepoznala, opouští rodinu. A to se v tehdejší společnosti neodpouští. Společenská izolace a odloučení od syna hrdinku ničí a je nabíledni (a vcelku známo), že dobře to neskončí.

Kdyby byla Anna Karenina jen o tomto dnes již nepříliš originálním milostném dramatu (ačkoli skromný marketing je tak samozřejmě laděný), nešlo by pro jakéhokoli trochu ambiciózního filmaře o žádnou výzvu. Tolstoj však nepsal, aby vyprávěl příběhy. Sloužily mu k vyjádření jeho myšlenek o společenském uspořádání, morálce či způsobu života. Jeho romány měly nespočet vedlejších postav, aby mohl zobrazit vše a ideálně v protikladech (vnímejte třeba barvy šatů Anny a Kitty). Román na několika stech stranách (ano, Tolstoj měl moc času, moc peněz a sklon ke grafomanství) obsahuje tolik detailů důležitých jako samotný ústřední příběh, že je do jednoho myšlenkově komplexního, román postihujícího celovečeráku prostě nenacpete. Milostný příběh zase nevystačí na vícero pokračování (i v knize se po třech - čtyř stech stránkách začne táhnout jako smrad), takže filmař musí dělat kompromisy. Jak se to tedy povedlo Joe Wrightovi?

V rámci výše uvedených možností velice dobře. Přinucen nedostatkem vhodných a cenově dostupných lokací se režisér rozhodl, že většina děje se bude odehrávat na divadelním jevišti či v sále a hledišti (včetně dostihového závodu). Kulisy se mění „v reálném čase“ kolem postav, což dodává filmu v první polovině extrémní tempo (ze začátku je třeba si rychle zvyknout). To po čase odpadne, stejně jako samotná divadelní stylizace, takže brzy si kulis skoro nevšimnete. Nebylo by však fér nepřipomenout, že přesně tohle se stane samotnému Tolstému. Když dá Annu s Vronským dohromady, začíná se román číst podstatně hůř… A navíc, Joe Wright velice dobře pochopil, že Tolstoj vnímal salónní společnost ruské šlechty jako jedno velké divadlo, které ubíjí autentické emoce a životní hodnoty. Jakmile se dostaneme pryč z petrohradských a moskevských salónů, do kterých už Anna není vpouštěna, omezení stylizace a tempa je naprosto namístě. Joe Wright se rozhodl Tolstého v tomto ohledu nečinit pro diváka přístupnějším, a to je dobře. Stejně tak si někteří diváci možná vůbec nevšimnou, jak souvisí příroda (tj. výstup mimo divadlo) s opravdovostí postav (opravdovostí dle Tolstého) apod. Pokud někdo tvrdí, že film je plochý, špatně se díval.

V čem ale režisér přece jen ústupky udělal, to je obsazení. Vronského udělal krásnějšího, snad aby se dívky nezarážely nad Anniným rozhodnutím opustit rodinu pro někoho, s kým jí pojí jen vášeň (zaměňovaná za lásku). Copak to ale není téma, které by se neřešilo i v dnešní době (v jakékoli době)? Keira Knightley je na Annu příliš hezká a Jude Law je prostě i přes vysoké čelo a brýle pořád na chladného Karenina příliš sexy. Dobrá, tak na ošklivé, nezajímavé herce se asi do kina chodit tolik nebude, takový Law je prostě tahák sám o sobě. Nicméně všichni herci své role zvládají s přehledem, přesvědčivě pronášejí až archaicky znějící věty. Vronskij je možná fešák, který v sobě kromě vášně pro ženy, koně a pluk nemá nic, ale tak to je a Aaron Taylor-Johnson ho přesně tak hraje. Keira Knightley ustála s přehledem proměnu Anny z matky v milenku a posléze v hysterickou trosku… což na prostoru dvou hodin není žádná legrace a například dilema milenec vs. rodina je řešeno příliš překotně. Annina hnutí mysli nejsou explicitně vyjádřena, ale když ženská nemůže vidět své dítě, je neustále zavřená doma, odsuzovaná a osamělá, kdo potřebuje vyjmenovávat důvody. Výkon Juda Lawa nepotřebuje komentář, to chce vidět. Zajímavou roli má i Matthew Macfayden (Pýcha a předsudek), který je jako Annin bratr Oblonskij veselý a zábavný, možná až příliš na to, co všechno mu v tehdejší společnosti projde a jeho sestře nikoli… ale do Tolstého názorů na místo ženy ve společnosti se raději pouštět nebudeme.

Mimochodem Joe Wright si stále drží schopnost skvělé harmonizace obrazu a zvuku (viz zvuk psacího stroje v Pokání), Dario Marianelli opět na výbornou včetně ruských venkovských písní. Opomenuta nezůstala symbolika vlaků či barev a v čistě britské produkci zůstala atmosféra carského Ruska. Takže přes malé chybičky je třeba Joe Wrightovi pogratulovat, zvládl skvěle další literární adaptaci. A ještě nám připomněl, že film může být kromě zábavy také uměním a vůbec to nemusí být nuda.

---- --- -- - -- --- ----

Velká Británie / Francie, 2012, 130 min

Režie: Joe Wright
Hudba: Dario Marianelli
Hrají: Keira Knightley, Jude Law, Aaron Taylor-Johnson, Kelly Macdonald, Matthew MacFadyen, Alexandra Roach, Domhnall Gleeson, Alicia Vikander, Emily Watson, Olivia Williams, Susanne Lothar, Ruth Wilson, Michelle Dockery, Bill Skarsgård, Holliday Grainger