V červnu tomu bude 35 let, co Scott Ian a Danny Lilker založili Anthrax. Bez nadsázky můžeme říct, že je co oslavovat. Kapela si sice prošla obdobími obliby a slávy, ale také i klinickou smrtí – někdy si za to mohla sama, někdy se jen dostala do soukolí nových hudebních trendů, které ji načas odklidily do ústraní. Ale píše se rok 2016 a stále jsou tady. Znovupotvrzení čelní pozice metalové stálice mělo být Worship Music – deska určená hlavně fandům starší tvorby, kterým nebylo po chuti koketování s hardcorem a experimenty s různými styly, byť s frontmanem přesvědčivějšího hlasového projevu. Pět let staré album bylo dobře míněnou sázkou na jistotu, pokus oslovit co největší záběr metalových fanoušků. Výsledek – kovový mainstream bez většího překvapení. Nicméně se stále slušnými refrény, za které by jiní vytrvalci z let osmdesátých dali do placu svého křiváka.

Tolik oblíbený „návrat ke kořenům“ přišel zhruba před 10 lety. Tehdy se Newyorkští nechali strhnout retro mánií a odjeli turné s oprášenou klasickou sestavou. Jasný kalkul, ale fajn, na téhle vlně se svezli skoro všichni. Kapela si pověst nevylepšila ani dodnes nevyjasněným odchodem zpěváka Dana Nelsona. Mnoho cest, kudy ven z pokryteckého bahna nebylo. Logicky se nabídlo jediné schůdné řešení – návrat do minulosti s navrátilcem Belladonnou.

A je to ohlédnutí se vším všudy. Stačí se podívat na playlist z vystoupení v Chile, které vyšlo na DVD. Stále stejné osvědčené fláky z metalového pravěku, maximálně doplněné o pár kusů z Worship Music. Je až zarážející, s jakou lehkostí silné skladby z Bushovy éry kvintet zahodil a dělá, že neexistují. What Doesn’t Die, Nobody Knows Anything, Crush, Inside Out, megahitovka Safe Home - kde je jim konec? Na prknech zazní tak maximálně Only, ovšem jak se Belladonna dokázal popasovat s originálem, posuďte sami. Pauzu a čekání na plnohodnotné album vyplnilo EP coververzí Anthems. To ovšem spíš naznačovalo, že s pokročilejším věkem budou z tatíků Anthrax maximálně hardrockeři.

Novinkové For All Kings dávalo trio Bello-Ian-Benante dohromady celkem dva roky (novic za šestistrunkou Jonathan Donais je tu v tomto ohledu do počtu). A hned úvod desky dává najevo, že Anthrax pořád chtějí být velkou kapelou. Ne zadarmo se dostali do oné slavné „Big 4“ a vyprodávali stadiony. Stadionově přitom začíná i intro skoro osmiminutového otvíráku You Gotta Believe - úvodní víření válečných rytmů dává najevo, že tematicky ansámbl sahá po tolik dobře uchopitelném tématu, jako je dnešní nejistá světová politická situace (terorismus, islamisté, atd.). Potíž je v tom, že k němu přistupují podobně pompézně jako dnešní Dream Theater. You Gotta Believe přitom má nosnou ústřední kvapíkovou melodii, zpěvný refrén jakbysmet, ale v momentě, kdy by se měl lámat chleba, kvintet nepochopitelně ubere plyn, ztlumí aparát, pokračuje vybrnkávačkou (že by reminiscence na Master of Puppets?) a píseň se rozjíždí až na samém závěru s předvídatelným zakončením. Ústřední trio ansámblu tvrdí, že první čtyři skladby jsou přísným návratem do starých dobrých časů Anthrax. Jenže hned druhá v pořadí Monster at the End je unylá hard’n‘heavy věc s nulovým vývojem. Považuji za problém, když po odehrané minutě kapela z rukávu vytáhla vše, co měla, a už jenom opakuje, variuje, recykluje. Titulní For All Kings sice trochu zrychlí tempo, ale zní to zhruba jako představa kapely Kabát o speed metalu – neškodné, krotké jako křeček, místo cirkulárky plyšová oblouková pila.

Desce chybí koule. Určitě by to potřebovalo dostat ven kytarové středy. Není to poprvé. I v minulosti měli Anthrax dost problémů s pořádným zvukem, který by odpovídal jejich koncertní realitě. I taková Suzerain, jejíž řezající riff by vám s anthraxoidním aparátem vyryl do střeva paroháče, zní na desce takový metalový standard. Celkově to zní, jakoby Anthrax chtěli hrát úplně pro všechny. Mainstream s mnoha kompromisy. Tytam jsou úlety známé z Volume 8: Threat is Real - srandičky á la S.O.D., country laděné kusy. Tady je všechno seriózní a co hůř, skladby jsou dost nastavované. Očividný hit Breathing Lightning má šest a půl minuty, ale zkrácení o třetinu by mu jenom prospělo (proč tam je to outro?). Nasraných HC sborů, na které měli Anthrax patent, na For All Kings spočítáte na prstech jedné ruky.

Přitom nelze říct, že by kapela ztratila svou tvář. Není to parodie sebe sama jako Metallica, ani nejde o pouhé kopírování vlastních postupů z 80. let, na čemž si vymlátili zuby i Slayer (Christ Illusion, World Painted Blood). Novinková deska má pořád dost atributů, které dělají Anthrax Anthraxem. Kapela ale více než kdy jindy zdůrazňuje místo thrashové agrese (zase jsme u toho zvuku) heavymetalovou nabubřelost a pompu. Je to dáno i tím, že For All Kings je samá melodie a krutě ostré riffy z Bushovy éry tady budete hledat lupou. Je to zvláštní, deska je přitom rychlejší než Worship Music (slyš třeba poslední nášup Zero Tolerance), místo laviny riffů ovšem na posluchače velmi často padá vystřihovánka z papíru.

Srovnávání Bushe s Belladonnou zřejmě nikdy neskončí, ale na novince je zřetelně cítit, jak se zbytek kapely přizpůsobil Joeyho projevu. Ten je konvenčně metalový. Je ale fajn, že se drží při zemi a nesnaží se jít do mrakodrapově vysokých vokálů, které by v jeho provedení skončily halekáním. Bush byl neřízená střela, exprese z něj jenom stříkala, jeho zpěv a řev dokázal i z jinak mdlých písní vykřesat jiskru. Škoda, že se Belladonna do nasraně vykřičenější polohy nepouští – třeba taková skočná Defend Avenge si o to vysloveně říká.

Anthrax prostě zestárli. Ale buďme spravedliví – sice selhávají ve svých dříve silných stránkách, na poli ryzí melodie se jim daří. Osmiminutová Blood Eagle Wins silný hudební příběh obsahuje, tajemné kytarové vybrnkávání na jeho konci zde dává smysl. Je na místě předpokládat, že metalový střední proud ve věkové kategorii 40+ po For All Kings šmahem sáhne. Stejně tak čekám, že hlavní kovová média budou desku oslavovat jako Among the Living 21. století. Uvidíme.