Jsem mile překvapen, že nejen ve Skandinávii se rodí top grindcorové spolky. A nemusíme chodit vůbec daleko, stačí se porozhlédnout u našeho severního souseda, který vyvrhl minimálně jedno jméno, které si určitě stojí za to zapamatovat, a to jméno Antigama.
Nebudu chodit okolo horké kaše: deska Resonance je naprostá bomba.Antigama přistupuje ke grindcoru velice nekonvenčně, naprosto se netrápí stylovými škatulkami, a tak dle libosti do svého stylu absorbuje cosi z punku, dost z metalu, přidává různé experimentální prvky, chvíli vytváří přímočarou „odrhovačku“, chvíli chaotické spletence, kterými je radost se proplétat, přičemž hlavní jádro zůstává grindcorové.Antigama zde dokazuje, že patří do špičky současného grindcoru, a to hlavně tím, jak obšírně a neortodoxně k tomuto stylu přistupuje. Zejména záliba v chaotických pasážích je zřejmá (proto se ani nedivím, že tuto placku vydává Relapse) a je zde skutečně vidět, že The Dillinger Escape Plan ovlivnili ohromné množství kapel. Jenže není to ani tak ta obliba v technických a krkolomných pasážích, která mi na této desce imponuje. Sama o sobě by totiž nebyla ničím novým a troufám si tvrdit, že v současné době ani ničím zajímavým, ale Antigama jako protipól nabízí neuvěřitelnou živelnost, přímočarost a kolikrát až punkovou přímost. Mohu sám za sebe říct, že mě spojení technických, chvílemi opravdu chaotických a rytmicky složitých pasáží, s přímočarostí á la stokrát nasranější Exploited neskutečně bere, a když k tomu připočtete schopnost napsat velice silné melodie, výsledkem je dílo, které určitě stojí za pozornost. Ani vokální stránka za tou instrumentální nezaostává. Po všech těch, v grindcoru typických, ječácích působí hluboký a přísný řev naprosto skvěle a přesto (nebo právě proto), že se téměř nemění a neustále si drží stejnou hlasovou polohu, sedí k hudební složce naprosto dokonale.
Žádné intro, rovnou to nejlepší, čeho jsou kluci z Antigamy schopni. Pursuit je otvírák jak prase! Nejdříve krásná melodická kytarová linka, výtečné bicí a nástup do jízdy, která může právě svou nathrashlou

punkovou přímočarostí vzpomenout na již zmiňované The Exploited nebo třeba i Extinction Of Mankind. Jenže přímočarost a razance nestačí, Seismic Report odhaluje, že kytaristé rádi běhají po hmatníku, mají rádi nervní pískačky a bubeník se také nespokojí s obyčejným „punkem“. Rytmickou složkou jsem ohromen snad nejvíce. Nevzpomínám si, že bych za poslední dobu slyšel rytmicky zajímavější, variabilnější a zábavnější grindcorovou desku. Neustále změny, přitom vůbec nejste vytrženi z kontextu a ani agrese a dynamika skladeb netrpí. Naplno se obliba v nervních „Dillino“ obratech projeví třeba v Neutral Balance a následující Order pro změnu naprosto uzemní parádní, přímočarou „tupa tupa“ rytmikou, navíc i melodické kytary působí velice svěže. Zhruba v polovině desky se nachází jakási vsuvka v podobě dvou od zbytku dost odlišných skladeb, které desku pomyslně půlí. Až jazzová Barbapapex oplývá příjemnou lehkostí a vzdušností, poskytne nám krásné uklidnění, příjemně navnadí na další dění. V pozadí hlavního motivu se různě navrstvují jiné zvuky a ruchy, ve výsledném efektu tak skladba působí klidně a smířlivě a zároveň i tak trošku podivně nervně a provokativně. Druhá ze zmiňovaných skladeb, Psychonaut, je stylově naprosto někde jinde. Pomalá, valivá, doom/deathová pecka s razantním a ostře sekajícím kytarovým riffem, nabízí i příjemné vokální zpestření! Čistý, přesto velice hrubý a nakřáplý zpěv, který je velice atmosférický a parádně zapadá do pochmurné nálady této skladby! Jak vidno, ani v těchto stylových končinách by se Antigama neztratila. Ovšem následující skladba No nám přeci jen připomene, že jsme tu hlavně kvůli „sypání“ a svou razancí a rychlostí nám nahradí téměř šest minut jakéhosi klidu a pomalejšího tempa se vším všudy. Zbytek desky se nese v podobných tendencích jako pomyslná první polovina (krom instrumentální atmosférické Shymrok), tudíž i zde se dočkáme spousty přímočarých, ale i technických nebo melodických pasáží.
Antigama přistupuje ke grindcoru velice nekonvenčně, naprosto se netrápí stylovými škatulkami, a tak dle libosti do svého stylu absorbuje cosi z punku,

dost z metalu, přidává různé experimentální prvky, chvíli vytváří přímočarou „odrhovačku“, chvíli chaotické spletence, kterými je radost se proplétat, přičemž hlavní jádro zůstává grindcorové. Pro mě je asi nejdůležitější, že deska jako celek funguje, nepřijde mi, že by trpěla přeplácaností (přičemž jednotvárnost nehrozí), ani že by působila roztroušeně, a tak mohu jen konstatovat, že zatím poslední plnohodnotný počin těchto Poláků je skutečně zábavný. Donutí vás podupávat si do rytmu, žasnout nad melodickou potencí i se zamyslet a zpozornět při složitějších pasážích. Všeho s mírou!