Když opouštěl Duncan Patterson po skvostném albu Alternative 4 neméně skvostnou kapelu Anathema, neodložil své posmutnělé vize (vnitřního) světa a zakládá s Mickem Mossem depkoidní duo Antimatter. Ve spolupráci s mnoha hosty vydávají dvě řadová alba Saviour (2001) a Lights Out (2003) plus živák Live@K13 (obsahuje i písně z Alternative 4) a Unreleased 1998 – 2003, toto album tvoří demo verze, live sessions, atd. Hudba dvojice Patterson & Moss nikdy nepatřila k těm nejoptimističtějším, beznaděj a smutek však nikdy nenabýval takových rozměru jako na novince Planetary Confinement. Snad ji lze vyseknout poklonu v podobě nejdepresivnějšího alba široko daleko – poslouchat jen na vlastní nebezpečí!

Tentokrát se tvůrčí potenciál rozdělil na dvě (teroristické) buňky (života), Anglickou sekci pod vedením Micka Mosse a Irskou pod taktovkou Duncana Patterssona, každá opět zaměstnala spoustu hostů, kteří přispěli svými nástroji a hlasy, respektive ženským hlasem Amélie Festa. Písně se střídají pěkně za sebou v nezaměni-telné podobě jednotlivých tvůrců, začíná Patterson (ženský zpěv, skladby nepostrádají ambientnější nádech, využití piana, kláves, smyčců, rozmanitější přístup) pokračuje Moss (parádní mužský zpěv nechávající vzpomenout na naléhavost debutu Pearl Jam – Eddie Vadder je tam, viola, kytarovější věci) a tak dále. Nosnou kostrou alba je akustická kytara, která tvoří základ pomocí všemožných vybrnkáváček, na které se přibalují další nástroje. V malé míře jsou použity bicí, jinak je jich album prosto. Můžu-li posoudit přístup tvůrců k oddělenému nahrávání a tvorby materiálu, považuji ho za šťastný. Každý vložil svůj potenciál, energii a čas jen svým „pár“ skladbám a díky tomu vzniklo dílo, které nepostrádá barvitost a celkovou nesplývavost v nepříjemný monolit.

Dlouho jsem váhal, který z dvou pilířů Antimatter dosáhl lepšího výsledku. Inu, u mě vede spíše Mick Moss, už jenom kvůli jeho plnému a charismatic-kému hlasu, prim v jeho kompozicích hraje kytara, souhra akustiky a violy je jednoduše smrtonosná. Duncan Patterson tvoří rozvláčněji, nebojí se použít atmosférických prvků kláves, hraje si s echy, hostující hlas zpěvačky má příjemný nádech odevzdání se. Ne, že by to bylo špatné, naopak, ale sympatie se kloní více k Angličanům.

Planetary Confinement nabízí prostor pro zkroušení do sebe sama, je neodbytně (tuze) depresivní, přehršel negativních pocitů utočí, sebevražda je příjemně na blízku. Je až s podivem, v jaké intenzitě atmosféra z desky vyvěrá, nejednou jsem ji musel vypnout, ne z pocitu nudy, spíš z obrovské (až nepříjemné) beznaděje. Říká se, že třetí počin prověří kvality kapely, v případě Antimatter jsou nejen na stále vynikající úrovni, ale předčí i předchozí dvě desky. Nejlepší dílo Antihmoty! Kus hodně temného bahna … už se těším na podzim. Malý košt páně Mossa – Legions.

Na konec se nelze nezmínit o odchodu Duncana, který bude svůj tvůrčí potenciál zúrodňovat v projektu Ion. Mick chystá novou desku na rok 2006, na které by měl hostovat Dany Cavannagh (Anathema).