No vida, po tradiční periodě dvou let tu máme další výtvor od švédské all-star bandy soustředěné kolem bratří Amottů. Ano, znovu kolem obou polovin této bratrské dvojice, v březnu tohoto roku totiž obletěla svět zpráva, že mladší z bratrů, Christopher, se po odchodu v roce 2005 stal letos zase pevnou součástí skupiny. Takže to nakonec ani moc nebolelo. Jeho nástupci Gus G. a především pak Fredrik Åkesson se tak sice v kapele neohřáli ani do nahrávání nové desky, ale předpokládám, že se po nich ani nikomu nestýská, protože v Arch Enemy by na kytaru nikdo jiný bez jména Amott snad ani hrát neměl. S jeho návratem jako by se celá pětice hudebně trochu vrátila do minulosti a Rise of the Tyrant bych tak nejlépe charakterizoval jako fúzi zvukově dokonale vysoustruženého metalového díla, jakým byl předchůdce Doomsday Machine a návratu k melodickým kytarám, jejichž motivy s evidentně hitovým potenciálem častokrát vyvolávají vzpomínky na první tři desky (resp. hlavně na tu druhou a třetí).

Začíná se velmi funkční otvíračkou Blood on Your Hands a dá se říci, že kapela vykládá hned od začátku karty na stůl. Oblohu protne blesk a spustí se siréna (i když...ehm...no možná je to vytí vlků, v tom případě ale hodně nešikovně udělané :-), jakožto symbolická předzvěst toho, že nás v následujících minutách čeká bouře. Bouře sestavená z často dosti technických vyhrávek a riffů i na setinu přesně sehraných a nasekaných pasáží, na pestrost se ale nezapomíná, takže úvod vzápětí vystřídá houpavá mezihra s prostorem pro ďábelskou Angelu a refrén s decentním chorálem zas přechází do chytlavé kytarové melodie, to vše v zabijáckém zvuku made in studio Fredman. Podobnými momenty je prodchnutá v podstatě celá deska, ať už se jedná o aranžérské postupy v Arch Enemy dosud nepoužité nebo reminiscence z minulosti.

Bohužel v tomto bodě musím ale vyslovit určité zklamání, protože kolikrát se až příliš čerpá z let již minulých a z postupů již dávno nahraných a po počátečním nadšení při prvních posleších tak u mně došlo k jistému stupni rychlého oposlouchání. Arch Enemy ale svojí (pokud to tak lze nazvat) kreativní neoriginalitu a slabší chvilky docela umně zakomponovali do dramaturgie alba a to tak připomíná jakousi sinusoidu, kdy se ty povedené a silné skladby střídají s těmi méně povedenými. Záměrně říkám méně povedenými, protože vyloženě špatná věc tu k nalezení není. Příkladem budiž druhá The Last Enemy - typická rychlejší věc AE, v poměru s ostatními ale nezanechá v posluchači výraznějších stop. Tu zas střídá (dle zmíněného modelu) velmi chytlavá a příjemně melodická I Will Live Again a tu pak slabší In This Shallow Grave, hodně se svojí stavbou podobající právě The Last Enemy. Aby v tom nebyl zmatek, následuje věc, kterou jsem si oblíbil asi nejvíc a to singlovou Revolution Begins - postavená je na skvělé kytarové melodii a pasážích před refrénem, které se valí jako buldozer. Za výborný nápad považuji rovněž provětrání těch vysoko nalazených Danielových přechodů zleva jeho rampy - mladší z rodu Erlandssonů nám tak po kytarovém sólu předvede krásný sjezd. Tahle skladba mi docela připomněla hitovku Seed of Hate z alba Burning Bridges (1999) a vůbec bych se nedivil, kdyby jí měl na svědomí právě ztracený bratr Christopher. Vzápětí na chvíli Arch Enemy opouštějí šablonu "dobrej flák/špatnej flák/dobrej flák" a trochu nás postraší docela povedenou titulní Rise of the Tyrant. Tahle agresivní jízda začíná hovorem z nějakého filmu, který v člověku vyvolá zvláštní pocit napětí (na mysl se mi vkrádá podobně laděný začátek With Satan and Victorious Weapons od krajanů Marduk). Poté znovu 2 méně výrazné skladby proložené krátkou, tklivou a docela kýčovitou instrumentálkou Intermezzo Liberté (na ty mají Arch Enemy patent). Ústřední motiv následující The Great Darkness kombinuje technickou hru všech zúčastněných hudebníků s tajemnými a autenticky znějícími náboženskými chóry a něco mi říká, že v tomhle má asi prsty producent Fredrik Nordström, jenž se něco takového pravděpodobně přiučil u Dimmu Borgir při práci na In Sorte Diaboli. Album pak uzavírá docela povedená Vultures (až na to klopýtnutí v podobě pseudobarokního "malmsteenování" na začátku a na konci).

Možná si asi úplně nedovolím nazvat novinku jako nejlepší studiový produkt kariéry této švédské pětice (a není to z toho důvodu, že nepracuji v promotion Century Media), ale na čelních pozicích v jejich diskografii u mě stojí určitě. Stoprocentně bych ji pak vyzdvihl na piedestal alb, obsahujících řev dračice Angely. Když už jsme u toho, slečna Gossow podává na Rise of the Tyrant zatím svůj asi nejlepší výkon - alespoň tak na mě působí - možná taky z toho důvodu, že se ji dostává dost prostoru a navíc bez zbytečných vokálních efektů a jiných serepetiček. Hodně si lze také konečně vychutnat práci zmíněného Daniela Erlandssona za bicí soupravou a technickou vyspělost dua Michael a Christopher Amottovi. Konečné hodnocení odráží celkový dojem, který je i přes výhrady ke slabším chvilkám a lehkému oposlouchání nakonec stálé hodně pozitivní, protože tahle deska mě prostě už od prvního poslechu baví opravdu dost.