Švédové stáli na jaře letošního roku na začátku své další kapitoly. Nejenže se rozhodli nahrát další album, které dostalo název War Eternal, ale jejich řady opustila před natáčením a po třinácti společných letech jejich front-woman Angela Gossow. Pokud se spokojíte s faktem, že kytarista, skladatel a šéf Michael Amott nahradil tuhle zlou žíni někým, jejíž projev je s ní v podstatě totožný, aby udržel nastolený agresivní směr ARCH ENEMY v obvyklých mantinelech melodického thrash/deathu, budete pravděpodobně velmi spokojeni. Kanaďanka Alissa White-Gluz, která přešla od nadějných metalcoristů THE AGONIST, nejenže je mladší a velmi dobře vypadá, ale působí i mnohem přirozeněji než blonďatá Němka. Na rozdíl od Angely to Alissa příliš nepřehání se siláckými pózami a udržuje v sobě větší míru ženskosti. Jinak lze říci, že na svou předchůdkyni a na její práci plynule navazuje, což dozajista početné zástupy fanoušků kapely ocení. Nečekejte žádné melodické vokály, ale pouze divoký uřvaný projev, jak bylo ostatně u těchto Švédů vždycky pravidlem. Album je to v podstatě velmi typické a je z něho cítit, že bylo dopředu pečlivě promýšleno. Přesně tak, aby uspělo.

Novinka War Eternal od začátku najede na ostrou notičku a nepoleví, tudíž nabídne tak trochu oddechu pouze v několika málo orchestrálních mezihrách a intrech, jinak jde o pořádně našláplý thrash/death nářez, tak jak jej známe od ARCH ENEMY již z minulosti. Mám pocit, že se však přidalo na jisté hitovosti, protože skladby se přes svůj drive vykazují rovněž chytlavými motivy. Už první vlaštovka v podobě šlapavého titulního songu, která byla vypuštěna někdy na jaře, značila jistý příklon k hymničnosti. Michael Amott, jako velký obdivovatel práce kytarového hrdiny Michaela Schenkera, zde opravdu nešetří na košatých vyhrávkách a opatřuje songy, kromě pořádně nabroušeného riffingu, celou řadou znamenitých heavymetalových sól. Ty ve skladbách vcelku ovlivňují výsledek, takže se album War Eternal nese ve znamení kytarových hodů.

Nečekejte absolutně žádné novoty, jde o přímočaré tvrdé dílo, které platí za velmi obstojného následovníka nahrávek, kterými byly kdysi nejúspěšnější pecky z časů Angely Gossow – albový triumvirát Wages of Sin, Anthems of Rebellion a Doomsday Machine. Jak je ostatně dobře známo, právě tohle byla alba, která nešetřila na vášně rozdmýchávajících motivech a na novince spatřuji jistou návaznost právě s tímto obdobím. Už jenom z toho důvodu, jak sebejistě a nezamindrákovaně tenhle moderní neo-thrash působí. ARCH ENEMY prostě přišli a vysmahli desítku kvalitních nářezů a tři symfonická intra a s pocitem profesionálně odvedené metalové práce zase odkráčeli. Zvuk je plný, průrazný a maximálně vybroušený, tak jak je u podobných produktů z velkých vydavatelství dobrým zvykem. Stejně jako onehdy u CARCASS, i zdejší kytary jsou vyloženou chuťovkou jinak vycházející z odkazu dávných heavymetalových titánů z přelomu sedmdesátých a osmdesátých let. Jedinou potencionální slabinou tak může i letos zůstat možnost, že agresivní vokál hlavní aktérky brzy sklouzne k určité monotónnosti. Ukazuje se, že kapela nikdy neměla žádný zájem na tom, vyvíjet se směrem k melodickým zpěvovým linkám. Tohle je prostě jízda od začátku do konce, takže ať zmíním Never Forgive, Never Forget, On and On, As the Pages Burn nebo No More Regrets, vždy je zde co obdivovat. Líbí se mi i orchestrální vsuvky a aranže, z nichž právě ty ve skladbách Time is Black a Avalange považuji za nejzdařilejší.