Záznam hudebního vystoupení je nejlepší příležitostí vidět svého oblíbeného interpreta živého, hýbajícího se a ovšem také jeho schopnosti přenést atmosféru z desky, což bývá nejpádnějším argumentem hodnocení jakéhokoliv koncertu.

Muzikanti nejsou skrytí ve stříbrném kotoučku, ani za zdmi studia, zůstávají nazí před hladovýma očima publika. Samozřejmě, netřeba snad zmínit fakt, že DVD (dříve VHS) je nástrojem reklamy.
Koncert a jeho prezentace na nyní tak oblíbeném médiu DVD se může zvrhnout do pyrotechnického cirkusu či do vizuální show, která v lepších případech navozuje pocit vizuální slasti, v tom horším se dá mluvit o snaze schovat se za technické vymoženosti. Druhý extrém – pouhý dokumentární záznam – má pro změnu význam především pro oddané fanoušky nebo pro muzikanty, které zajímá technické vybavení. Pokud zaznamenaný koncert postrádá fluidum vyplývající z duše hudby, snadno se zvrtne do samolibé přehlídky pohyblivých obrázků.
Nejlépe nakonec vyznívají prezentace-autorské výpovědi, jež volí svůj vlastní

přístup k látce a nenechávají se zviklat konvencemi. Neurosis se svými abstrakcemi či Tool a jejich imaginativní vypravěčské postupy jsou vyzrálým příkladem vědomí vlastní exkluzivity. V tvrdé muzice těžko hledat lépe provedené videokolekce.
Nedávno přišli se svou kůží na trh i Arcturus. Kapela pro středoevropana zahalená do severské mlhy a tajů norských mýtů. Jo to možná dobře – Arcturus jsou kult a tato tvář jim sluší. Navíc se do něj neschovávají a na výstřelky kolegů Mayhem můžeme zapomenout. Tou nejpodstatnější věci je zase pro změnu hudba. Ta má na tomto vystoupení tak neskutečný zvuk, že pakliže nebyl dodatečně upravován, smekám mou paruku a hlásím se k dobrovolným hledačům pozemních min v severní Kambodži..
Shipwrecked in Oslo začíná krátkou obrazovou vysvětlovací sekvencí, kde se koncert koná a jak se muzikanti připravují. Ano, všudypřítomná atmosféra mimozemskosti podtrhuje argument „ano, přistáli jsme v Oslu a až skončí toto DVD, opět odletíme pryč“. Mingay v rouchu Darth Vadera by tomu nasvědčoval asi nejvíce. Ale jinak je vizáž ostatních členů posádky lodi Arcturus snůškou bizarnosti, surrealistického snění a potrefené švandy.
Koncert stojí na podpoře zatím poslední desky Sideshow Symphonies – z ní strašidla hrají šest kusů, přelomová „infernální maškaráda“ je zastoupena věcmi, které nazpíval původně hostující Simen. Ostatně, už je to téměř deset let, co se převlékaly kabáty, hudební i takové ty hadříky, co si lidé kupují na sebe. Copak skrývá za škraboškou Pan bubeník Blomberg?
Co tedy vyzdvihnout na této přehlídce módy z galaktického blázince? Zaprvé: perfektní technické vybavení, které se projevilo ve finálním zvuku; obrazový doprovod, který především v použití jeřábu a z něho snímaných celcích ukazuje celé pódium a podtrhuje tak sehranost ansáblu. I když....v pauzách mezi skladbami je zřetelně slyšet umělý potlesk a navíc, proč pan řídící Sverd nedostal více prostoru a není vidět víc? Zadruhé: fantazie, kterou při zpracovávání materiálu projevil režisér Christophe Gaillard není zanedbatelná. Prolínání reálných prostor klubu s nezemskými animacemi, úvodní motto-graffiti „action spears louder than words“ (možná pro někoho laciné), až po styl „opadávajícího listí“ titulek. Zatřetí: vlastní náplň koncertu, kde je třeba ocenit celkovou umírněnost projevů rockové extroverze, obě pinkfloydovská kytarová sóla mlčky přechází do dalších písniček. Samostatnou kapitolou je potulný cirkus, který se objevuje především v první polovině vystoupení; dvě žvýkající tanečnice Delirium a Delight nesoucí podobu oživlých šachových figurek si několikrát odskočí z bálu, kam zajisté patří. A co dodat k Chaos Path, kde se sejde celá nadopovaná jednotka skládající se z holohlavého svalovce, polárního medvěda, postarší dámy objímající kostlivce, retardované norské selky z minulého století, zahalené tanečnice z východu, očividně amatérské žonglérky s dlouhým nosem a dalších? Přiznaná inspirace

Browningovými Zrůdami nebo proklamovaná touha vyčlenit se z mainstreamu i jinými cestami? Kdoví, nakonec to může být vyjádření norské hudební jinakosti....
I přes výslednou stylizaci, na které je tvorba Arcturus zčásti postavena, se Norové vyhnuli násilné symbolizaci, tolik typické pro novodobý severský romantismus. Vlastnost nic neuspěchat se projevila v nekonečném odkládání vydání tohoto DVD, ale očekávání byla nejenže naplněna, ba co víc, Shipwrecked in Oslo nyní může sloužit jako mustr pro ostatní. Arcturus jen opět potvrdili status své jedinečnosti.
P.S.: Polární medvěd jako stagediver? Proč ne? I on zabloudil na koncert ze severských plání....v každém případě legrace k popukání!!!