Ačkoliv nové CD Arcturus "The Sham Mirrors" vychází až 8. dubna, mě už nové skladby sviští na "poči" nějaký ten pátek... (hádejte, kde jsem skladby ulovil...). Ale zpět k novince promo matroše říkají něco ve smyslu "classically-engendered synthesized metal/rock to vaudeville/cabaret-tinged progressive rock conceptuals on to a myriad of deformations into jazz, experimental/Alt. electronics, beats", myslím, že netřeba překládat... Nutno přiznat, že první poslech byl velmi "roztodivný" (divotvorné slovo...), stejně tak jako předcházející škatulka, jenomže pak jsem přišel na jeden fígl, který se doufám bude " přibalovat" ke každému cd. Jeho tajemství si však nechám pro sebe. Tento tajemný klíč mi otevřel bránu do zcela nových dimenzí hudby Arcturus...
A jak tedy nová deska zní? Nutno říci, že původní prognózy, že s novou deskou se Arcturus hudebně vracejí k "Aspera Hiems Symphonia", byly klamné, snad až na úvodní "Kinetic". Pravdou je, že "The Sham..." je asi nejmetalovější deska Arcturus, v zápětí však dodávám, že nejprogresivnější... Celá deska se nese ve střední tempu (kytary se téměř výhradně skládají z dlouhých kil, či pomalejších riffů), notně připomínající pochodujícího hip-hopera (fakt nevím jak jsem k tomuto přirovnání dospěl). Navíc během každého poslechu jsem si vybavoval jak by asi vypadal klip (v tomto případě spíše film) k celé desce, a věřte opravdu jsem se u toho bavil, jelikož mé vizuální asociace korespondovali k aktuálním náladám hudby. V konečném souhrnu my vyšla parodie na všechny pop/metalové klipy jako např. HIM nebo některé elektro popové kapely z konce 80. let, střihnuté s americkými komediemi ze 70. let. S Arcturus mi všechny ty kýčovité riffy, které bych asi já nikdy nepoužil, přijdou nestandarní, resp. sedí do hudby jak "prdel do gatí". Důležitým momentem u nových Arcturus je též fakt, že cd zní retro-moderně (opět roztodivné slovo). Rád bych se pokusil tento výraz nějak okomentovat, ale nelze... je to o poslechu.
Když jsem přemýšlel, jaká skladba je vlastně nejlepší, dospěl jsem k nepřekvapivému závěru... žádná. Tedy neberte to špatně, spíš tak, že jsou všechny skladby sqělé. Možná, že bych na kandidátku zařadil předposlední "rADICAL cUT", ve které zpívá hostující Ihsahn, mimochodem asi nejvíce blacková skladba na desce, nebo závěrečná 10 minutová for to end yet again s "pantherovským" (nemyslím, panteru) začátkem nádherným refrénem a ještě lepším klavírním sólem a la yanni/y. Vlastně když tak o tom přemýšlím znovu, tak je to nejlepší skladba... už protože v jenom kvůli Garmově úchvatnému vokálu, místy připomínajícího i roba smithe z the.cure.
A na závěr řečnická otázka - má smysl psát takovéto nicneříkající recenze? Snad jedině co si přičítám k dobru, že jsem novou desku nesrovnával s skvělou deskou "La Masquerade Infernale", ni vynikající "Aspera Hiems Symphonia", což se dle mého názoru objeví v mnoha recenzích...

ps - zapomněl jsem vám říct, že jsem byl opět unešen z Garmových hlasových poloh a performací... ten člověk snad není ani člověk... no a o Hellhammerovi snad ani nebudu mluvit/psát... a kdybyste nevěděli, kdo je největším skladatelem po Bachovi, tak rozhodně Sverd...