Co čekat od kapely, která se stává čím dál tím populárnější a úspěšně vyprodává i menší haly? Nějaké dramatické změny stylu či kroky do neznáma asi těžko. A přesně s tím jsem přistupoval i k novince An Ocean Between Us amerických metalcorových matadorů As I Lay Dying, která mě v tomto ohledu nezklamala, i když nějaké změny/posuny se zde přeci jen odehrály.

Zdá se mi, že se As I Lay Dying, ačkoli pořád ctí metalcore, stále více a více přibližují melodickému (death) metalu švédského střihu, což je právě na novince patrné na první poslech. Ubylo vyloženě moshových pasáží (to neznamená, že se na ně úplně zapomnělo), na druhou stranu je zde spousta rychlých vypalovaček, které přes svou rytmickou razanci a rychlost oplývají hlavně ostrou melodickou rifaží. (viz. Nothing Left, která mě svou nekompromisností, rychlostí a melodičností velice překvapila a zrovna u ní bych toho klasického metalcoru příliš nehledal). Nekompromisní valivé metalcorové stěny s dominující kopákovou palbou, které jsou pro As I Lay Dying typické, najdeme i na nové desce (Confront Betrays), ale celkově mi přijde, že je deska mnohem rychlejší a v těchto mosh pitových pasážích se tolik neutápí (a pakliže by vám právě to typické metalcorové jančení mělo výrazně chybět, doporučím se spíše podívat na poslední desky Cataract či Born From Pain). Jako největší změnu vnímám odchod Clinta Norrise, kterého již koncertní život asi zmáhal, dal tak přednost rodinnému zázemí a začal hnízdit, respektive příchod nového basáka Joshe Gilberta, který se zároveň chopil čistých vokálu a zdatně tak sekunduje řvounovi Timu Lambesisovi. Právě hlas Joshe ve spojení se samotnou strukturou refrénů mi silně evokuje švédské Soilwork (hlavně v prvních dvou skladbách je vliv této kapely slyšet velice dobře).

Zatím se zdá, že je vše v nejlepším pořádku, jakmile ovšem přistoupíme k samotnému skladatelskému umu, kde se začne lámat chléb, bude hodnocení vcelku obtížné. As I Lay Dying bezpochyby nahráli solidní desku plnou chytlavých melodií, strhujících refrénů, agresivních pasáží, při kterých si umlátíte palici, produkčně vypiplanou na jedničku. Jenže, stačí to? Pakliže se na to podívám důkladněji, ty chytlavé melodie nebudou tak chytlavé (respektive budou až moc chytlavé = podbízivé = rychle se oposlouchají), strhující refrény nebudou až tak strhující (stačí si pustit zmíněné Soilwork a porovnat, nejen že pěvecky je Björn úplně někde jinde – při vší úctě k Joshovi, který si se svými party neporadil zle – ale i co se samostatné skladatelské kvality týče, budou AILD jen lehký nadprůměr) a tu palici si sice skutečně umlátíte, ale zde se nabízí otázka, jestli o to ještě někdo stojí?

Odpověď nechám na každém z vás, protože je obtížné vytknout nějaký obecný ortel nad deskou, jejíž úspěch/neúspěch závisí pouze a jen na přístupu posluchače.Pokud hledáte jen dobře zkombinovanou agresi s melodiemi, máte rádi jak ostrý metalcore, tak i chytlavé melodické pasáže, jak od podlahy drhnuté riffy, tak i melodické vyhrávky, řev i sladké melodické vokály, pak si myslím, že pro vás As I Lay Dying namíchali směsici, kterou jistě nepohrdnete. Ovšem pokud vám nestačí, že deska je zkrátka profi a hledáte nějaké vyšší umění, které budete s obdivem hltat i po pěti posleších, myslím, že zde deska An Ocean Between Us (konec konců nebo jakákoli jiná deska AILD) neobstojí. Asi to bude hlavně tím, že pro tuto sortu posluchačů As I Lay Dying nikdy netvořili, tudíž bych to shrnul tím, že fanoušci kapely pravděpodobně zklamání nebudou, jelikož An Ocean Between Us je skutečně profesionálně složená, nahraná, zprodukovaná deska, kterou si pustím rád i já, ovšem jen v případě, že mám chuť na nějaký nenáročný, melodický poslech k odpočinku, s nějakou větší trvanlivostí této desky se ovšem počítat nedá.