„Dlouho avizovaný a určitě i očekávaný projekt, však pocity mírně rozpolcené. Na jedné straně klasicky precizní a vysoce originální asmo-thrash (první polovina CD hraje fakt znamenitě!) s jemnými přesahy do toho snesitelnějšího ze západočeského bigbítu, na straně druhé občasná facka tu Petričkovým těžkopádným veršem či metaforou, tu ulítlou a v kontextu většiny desky vycpávkovitější aranží. Příznivci předchozích dvou desek ale nemohou být zklamáni.“ Takto desku komentoval píTRs v Desce prosince loňského roku a musím se přiznat, že docela trefil hřebíček na hlavičku.

Miloš Bešta s novým klatovským kolektivem (Roman Houška je ze Snail, na druhou kytaru hraje František Knetl z Mortifilie a na basu ex-Promises Dalibor Hirič), byť stále v tvůrčím duu s Janem Petričkem, nepřinesl nic, co by se nedalo očekávat. Což je vlastně dobře, protože experiment by nemusel projít. Takže otázka vlastně je – jak dobře se Asmodeus dokázal vypořádat s tvůrčí pauzou?

Hudebně chvalitebně. Na první pohled hrozivě vyhlížejících 14 skladeb je rozmělněno, podle mne vcelku zbytečnými, třemi hlukovými vložkami/intry, jejichž význam v rámci koncepce desky je skutečně diskutabilní (nota bene když i některé skladby jako takové mají ještě vlastní intra). Zbylé skladby pak už jsou tu více, tu méně povedenou variací na charakteristický projev klatovských. Lze zde naleznout jak skladby přímočaré, dalo by se určitě s přimhouřením oka zavzpomínat na debut (Beze stopy, Oko za oko, Černý vítr), tak i skladby v duchu „posledních" desek - Řetěz kritických událostí je 2006, Sabat v Carnegie Hall ještě o tři roky starší (Já, David Kleiner či Noc krále Davida). Poslední sortu pak tvoří „progresivněji" pojaté kusy (Noc krále Davida, O myších a hadech), které zcela nerespektují celkovou přímočarost desky. V tomto vyniká zejména poslední Dar vzkříšení, kterou ale lze vnímat řekněme i jako pokus o romantickou skladbu bez romantického textu (skutečným ploužákem je však smyčci dobarvená Tanec s mrtvou labutí)

À propos texty – pokud kapela zpívá česky, musí počítat s tím, že se na texty vždy bude pohlížet přísnějším metrem. A právě Jan Petričko jakožto dvorní textař by prostě neměl mít slabé chvilky. Spojenou nádobou je zpěv – Miloš se svým „brichtovským“ chraplákem (ale pouze tím, jinak na rozdíl od pana Aleše má stále se lepšící hlasový rozsah), má i velmi dobré, čisté, vysoké linky. Navíc je mu vždy krásně rozumět, včetně rychlých thrashových pasáží. A pokud se do takto krásně nafrázovaných slov (co do rytmiky to tady všechno náramně sedí) vloudí nějaká prapodivnost, je to problém, který klepne přes ucho. Tyto problémy vznikají zejména proto, že Petričko se až přespříliš snaží na základě ustálených obratů, frází, pravd a pořekadel posouvat příběh desky kupředu a rýmovat slova, která ale až tak úplně jednoduchá nejsou. Naštěstí ale dobré pasáže převažují a některé obraty jsou vskutku skvělé. Laťka kvality se samozřejmě udržuje obtížně, možná pokud by bylo více textařů, byla by větší variabilita. Měl-li bych být konkrétní, naprosto mi vadí obraty s krabicí od vína (tady mi to ani nesedí do vlastní hudby), „dětská rýmovačka" stíny-hlíny-figuríny-špíny nebo bajty (byty by zde nemusely být správně interpretovány). Naopak obraty jako „kdo s ním neplave, s rybami s červy na dně leží", „tak zapírej a popírej, a drž svou konstantu, ty přece nic, ty muzikant, si králem parchantů", „všechno se koupit dá v zásadě, anebo sehnat za prstů pět", „výt s vlky především znamená, nechat své svědomí zrezivět" jsou skvělé!

Závěrem si zodpovím úvodní otázku: přes veškeré pasti, které si podle mne na sebe touhle deskou Asmodeus dokázal zbytečně nastražit, vyšel Miloš Bešta a spol. ze souboje o přízeň fanouška se vztyčenou hlavou (a vypadá to, že určitě sesbírá i nějaké to ocenění). Tematicky laděnou desku si sice představuji více stmelenou, hutnou, provázanou samu na sebe, ale budu-li na desku pohlížet jako na klasickou desku (koneckonců téma prohnilé společnosti není nutné brát jako striktní vnitřní pojítko), jsem spokojen. Asmodeus si rozhodně svůj asmo-thrash (© píTRs) mohou nechat patentovat, místo, na vlastně docela prázdném tuzemském dvorečku, si se svojí hudbou vždycky najdou.