Musím přiznat, že Astronautalisova tvorba mě zatím míjela, takže jsem možnost zrecenzovat novinku bral jako příjemnou příležitost se s ním seznámit, bez zátěže předchozích očekávání. Tak nějak vágně jsem věděl, že to je indie hip hop, že ho hraje muž (třicátník, běloch) zpoza oceánu, a že jeho publikum jsou povětšinou třicátníci (muži, běloši), co poslouchaj alternativní kytarovky spíš než hip hop. Některý věci tohohle ražení, co vycházely na Anticon, mě bavily, třeba WHY?, ale na druhou stranu jsem se trochu bál, jestli to nebude rozčilující cvičení moudrýho třicátníka s rádoby chytrejma textama a blbou flow.

První písnička na albu mě uklidňuje, dobrej masivní beat se potkává s dramatickým, lehce alternativním indie rockem. Pumpuje to, má to spád, dobrou melodii, a i když přednes textů není nijak výjimečnej, Astronautalis má dobrý frázování a nemá problém tě do hudby vtáhnout. A ten refrén. Přidaj se rozmáchlý orchestrální pasáže, chytlavej popěvek, a hned se to zareje pod kůži. To by šlo, srážka klidnějších, tradičnějších 31knots s hiphopovým podkladem.

Dalších pár písniček se nese v podobným duchu. Je to příjemnej poslech, kterej sice nevytrhne ze sedačky, ale navodí pohodovou atmosféru protkanou chytlavejma melodiema a špetkou experimentu. Občas chytám i náznaky dalších indie věcí, co mám moc rád, třeba začátek pátý Guard the Flame připomene The PaperChase (mám pocit, že tam slyším Johna Congletona), tipuju že Astronautalis si na podobný věci potrpí. Texty taky celkem fajn, trocha životních mouder, trocha kousavýho sociálního komentáře, několik zábavnejch historek k dobru, a sem tam zajímavej slovní obrat.

Dokud se Astronautalis drží týhle polohy, říkám dobrý. Ale s přibývajícím časem začíná víc experimentovat, s přinejlepším střídavým úspěchem. Stadiónová tupačka zazdí nadějně se rozjíždějící Guard The Flame, druhou půlku radši přetočit. Následující In the Tall Grass je lepší, víc jazzu, kterej je opředenej táhlejma melodiema a dobrejma textama. Následující Attila Ambrus taky sampluje jazzovej orchestr, nicméně výsledkem je laciná, podlejzavá odrhovačka. A kvalita jak na houpaččce pokračuje i během zbytku alba – Forest Fire je příjemně zasněná melancholie, Cut the Body Loose zbytečnej cajdák, Syke asi nejhorší věc na albu, takhle blbej elektro beat už jsem dlouho neslyšel, osypávám se takřka okamžitě (do konce jsem ji vydržel jednou, a pak už jen přetáčel). Poslední Boiled Penauts tak nějak shrnuje dojem z druhý části alba, něco dobrý, něco smazat.

Jako seznámení s Astronautalisem je Cut the Body Loose matoucí zkušenost. První půlka dobrý, ze směsi alternativního indie a hip hopu vycházej chytlavý písničky a špetka experimentu k tomu. Druhá půlka je přinejlepším rozporuplná a asi bych si jí radši klidně celou odpustil. Když tak přemýšlím, jestli si od Astronautalise pustit i něco jinýho, tak nevím, asi si hodím mincí...