Noři Atrox nejsou na scéně žádnými nováčky a tvorbou avantgardněji laděnému publiku určitě neznámí. Vždyť za tu dobu, kdy se dali dohromady pod jménem Suffocation (1988), aby se o dva roky přejmenovali na současný Atrox, splodili již tři skvostná alba Mesmerized (97 - Head Not Found; tohoto roku vyšlo i ep Silence the Echoes z 96tého – u Danza Ipnotica, kdy byli ještě v sedmi a hráli “dooMetal”), přelomové extravagantní Contentum (99 - Season of Mist) a dospělé progresivně uklidněné Terrestrials (01 - Season of Mist).
Tak jako na všech předchozích (dvou posledních samozřejmě především), i zde se Atrox představují jako banda naprostých schizoidů. I na Orgasm volnomyšlenkářští experimentující Noři opět předvádí své husarské svodomyslné kousky, ale i přesto jsem z nich rozpačitý.
Ubylo kláves, které sice nikdy nehrály v jejich muzice prim, protože atmosféru vždy vytvářeli celkovým vyzněním a souladem strunných nástrojů, ale není možné si nevšimnout jejich úbytku (nezaměňovat je s kytarovými syntezátory, jak jsem to zpočátku dělal já!). Ani zpěv Moniky Edvardsen, která je má na starosti a maluje veškeré Atroxí nadpozemské artworky se pranic nezměnil a to je jen dobře, protože tahleta slečinka je pořádně šťavnatá a úchylná. Však slyšeli jste již někde mix indiánských, orientálních a arabských zpěvů (Natasha Atlas) se sebevražedným upištěnovřískotem Kate Bush či Diamandy Galás?! Jasně že ne! I jako plus vidím, že ji nyní občas doplňuje odešlý basák Peter, ale proč jsem vlastně rozpačitý… důvodem je muzika.
Ač opět skvělá (jsem si tím 100%ně jist?!, jistě!!!), Atrox mě zase překvapili a vzali dech! Ve tvorbě stále zůstaly ty jejich ulítlé psychedelické brnkačky (naprostá ojedinělost!!!) pojímající vlivy od artrocku po úchylné ‘cid-progové jazzy (?), ale když zrovna takto neúchylačí, často na vás vyjede nekompromisní a nemilosrdná Meshuggah rifovačka, která by snad i mateřským roboťákům Mesh pomotala hlavu (Tentacles). Snad by se dalo i říci, že Atrox mají chvílemi až blackovou atmosféru (však jsou Noři!), ale pak tu jsou i ty podklady metalověji klasičtější, které mi z konceptu Orgasm (a vlastně i celých Atrox) jaksi vyčnívají. Pro mě Atrox zkrátka zjednodušili (i na zvuku, který je teď celkově syrovější a víc natural), sice neslevili na sobě samých, ale uhnuli a nechali se ovlivnit směrem, který by od nich určitě nikdo nečekal. Skladby se stále odehrávají na delší časové ploše a nabízí tak mnohá odkrývající se tajemství v nich obsažená, ale stále mám pocit, že z Atrox se trochu vytratil ‘ten Atrox‘. Možná však jsou již jen dospělí a našli sami sebe a já jsem tady teď za toho tupce. Kdo ví…
Mno, možná jsem vám toho o Orgasm moc neřekl, ale vězte, že z této desky opravdu nejsem moc moudrý a dlouho asi ještě nebudu. Ani v nejmenším nejde o žádný xerox metal (až na tu inspiraci v Meshuggah) a jde tu jen o unikátní muziku Atrox - prog schizo doom?, kterou performuje jen tato kapela! Aplikovat by se na ně skvěle dalo jméno seriálu Mladí a neklidní, jelikož po předchozí tvorbě je to deska (ač výborná – opakuji se) dost nečekaná a překvapující. Svou teatrálností by ale určitě opět zasloužila i divadelního ztvárnění… let’s flow the theatrical schizo metal extravaganza!

8 / 51:07