Přijde mi hloupé mluvit o svém novém počinu ještě před vydáním jako o klasice. AVENGED SEVENFOLD se vůbec nestydí, a tak se sebejistotou a velkohubostí pravých Američanů už v červnu všem okolo sdělili: „Nahráli jsme klasiku.“ Co to jako má být? Vždyť všichni dobře víme, že klasikou se něco stane až postupem doby, vývojem, postupným získáním přízně veřejnosti, a to buď masové, nebo v undergroundových kruzích, ale ruku na srdce, slyšel někdo z vás někdy o nějaké klasice, která by se stala klasikou ještě před tím, než jí kdy někdo slyšel? AVENGED SEVENFOLD jsou nekňubáci!

Jakkoliv považuji předchozí album Nightmare za záležitost ve schopnostech této kapely nadstandardně povedenou, nemohu se při poslechu nikdy ubránit dojmu, že jde snad o nejméně původní heavymetalovou kapelou současnosti. Na druhou stranu se jim nedá upřít schopnost se prosadit, zejména navzdory skutečnosti, že jejich hudba nevykazuje žádné známky osobitého otisku. Novinka Hail to the King za svým předchůdcem po všech stránkách zaostává, je z ní totiž cítit kalkul a prvoplánovost na sto honů. Kapela totiž nedělá nic jiného, než že kopíruje slavné Černé album od METALLICY. Ať už se tak děje díky výrazným bicím, které opanovávají zdejší rozjezdy střednětempých songů, nebo povědomými riffy po vzoru Enter Sandman, Sad But True a dalších. Jenže METALLICA své věci tenkrát hrála s nasazením, vírou a odhodláním, tedy jako novátorské songy, co posouvaly metal zas o krok blíže k běžným posluchačům rocku. Tenkrát se jednalo o překvapivý obrat, krok směrem, který před sebou neměl nic jistého. Obzvlášť zde tedy platí: Když dva dělají to samé, nikdy to není to samé. Skladby AVENGED SEVENFOLD totiž než stačíte zažít a uložit do paměti, tak se vám zkrátka díky té své průměrnosti z paměti vykouří.

Více než cokoliv jiného tohle dílko dokazuje, jak povrchní je všeobecný pohled Američanů na metalovou kulturu. Vlastně, kde je tomu jinak? U nás by se také prosadila spíše kapela přebírající jadrné refrény od KABÁTU než kdokoliv jiný. Je velmi poznat, že deska Hail to the King je nahrána hlavně díky komerčním účelům, o to horší je pro mne fakt, že se na ní nenalézá žádná skladba, která by mne vyloženě nadchla. Všechno je nekomplikované, neosobité, tak aby to nikoho moc neprovokavalo a hudebníci odehráli ten svůj rockující metálek bez přílišných zádrhelů a nejasností. Co je však horší, všechno je nahráno způsobem, aby to nikoho zas až tak moc nebavilo. Nabízí se tedy narážka na to, co si vlastně kapela o svých posluchačích myslí? Obzvlášť když všechno tohle sebou nese opravdu plytký pohled na věc.

Ani ten závěr v podobě epičtějšího baladického čísla Acid Rain ve mě příliš emocí neroznítil, natož pak songy jako Hail to the King, Doing Time nebo This Means War, zde umístěné naopak na začátek desky, mající jasnou úlohu - nosič všemi svými obecnostmi patřičně rozjet. Energie se však nedostává a já to prostě téhle partě nevěřím. Nezlobte se, ale tohle na mě prostě nefunguje. M. Shadows a jeho kumpáni hrají prostě jenom nějakej bigbít bez výrazných indicií, a tak tvrdím, že tento typ heavy metalu zdá se mi poněkud nešťastným. Můžou si jej tedy s chutí hrát někde na firemních rautech, tam každý beztak pozná leda kulový.

Článek převzat z webu crazydiamond.cz.