S menším zpožděním dostává na Marastu zasloužený prostor i domácí, nebál bych se prohlásit, legenda Avenger. Po několika letech pauzy se zdá, že kapela je daleko

v lepší formě než kdykoliv předtím. Loňská placka Feast of Anger - Joy of Despair šlape na výbornou; opět se setkáváme s black/deathovou polívčičkou staršího ražení, které ovšem nechybí moderní zvukový kabátek, v němž je vše dobře slyšet. Nečekejte ovšem žádný digitál, čekejte naopak temně mrazivou atmosférou, chytlavé melodické černěkovové riffy (těch deathových nalezneme méně), akustické vybrnkávačky (Captured by Eternal Night) a v některých pasážích i tympány, které zmíněný temný feeling dokáží ještě umocnit. Nechybí ani mini-intra k některým skladbám (např. Vitriol). Kompozice se oproti minulosti zvedla náramně, struktura jednotlivých songů je promyšlená a nikde nenacházím onu známou vatu. Příznivci kapely si okamžitě všimnou oproti předešlým albům odlišné polohy Honzových vokálů, které mi zde osobně ze všeho nejvíc připomínají Barbaruda na albech Dark Storm. Zřejmě s tím má cosi i ta naše rodná řeč, která mi efektivně znemožňuje přirovnání k nějakému zahraničnímu interpretovi.
Jediný problém, který s touto deskou mám, je její trvanlivost. Prostě řečeno se

mi po několika otočeních oposlouchala, což přisuzuji tomu, že je dle mého názoru určena spíše posluchačům „klasického“ metalu, kteří ocení především kvalitní kytarovou práci. Já preferuji něco více nemocného. Ale v celkovém součtu jde spíše jen o takový detail, jelikož věřím, že si Avenger s touto deskou najdou (a možná už i našli) cestu k mnoha novým posluchačům. Jistě si to za takto kvalitně odvedenou práci zaslouží. V české kotlině se jedná o vysoce nadprůměrný materiál a jen bych jim přál, aby se jim podařilo proniknout i do zahraničí. Jo, a díky za Dissection na Open Hellu.