Americká kapela Battles jsou důkazem okřídleného rčení, že když dva dělají totéž, není to totéž. Battles existují pouze čtyři roky, mají na svém kontě dvě EP (posléze vyšly i s jedním singlem na jednom nosiči) a letos jim vyšel debut Mirrored. Přesto nejsou žádnými zelenáči. V profilech jednotlivých muzikantů nalezneme jména skupin jako Don Caballero, Helmet, Tomahawk. Žádní zelenáči. Své hudební snažení tedy nezačínají na zelené louce, ale již vědí, co čemu podřídit. První dvě EP se nesou ještě v klasickém pojetí math rocku, leč i tam vyplouvaly na povrch nevšední nápady ztřeštěných myslí. Když se na konci jednoho z nich objeví devítiminutový důmyslně se prolínající beatbox, posluchač nevěděl, s čím ještě Battles v budoucnu přijdou.

Mirrored mu odpovídá jazykem, který důmyslně kombinuje odcizenost strojů (a techniky všeobecně) s lidskou kreativitou. Battles působí jako kapela, v níž roboti s lidským srdcem hrají rockovou muziku. I když rock to vlastně ani není, spíše avantgardní elektronika. Je to možná první funkční hybrid, kde si stroje a lidé vyměňují role a přesto hrají rock se vším všudy. A to nikoliv za účelem předvádět milionkrát ohranou nudu využívajících podnětů odcizené společnosti 21. století. Mirrored je totiž báječně veselá hudba, jež dokáže oživit i deštěm zalité podzimní odpoledne. Hned na úvod desky se posluchač seznámí, že Battles, to je hlavně radost, skotačení a i přes svůj experimentální charakter hudba pro širší veřejnost (věřím, že i proto si jich všimli lidé ze slavných Warp Records).

Race In – pro styl typické kytarové dialogy jsou doplněny o netradiční zvukový arzenál, trefný bubenický rytmus a hlavní poznávací znamení kapely, zpěv. Ten totiž neobsahuje žádný text – i přes fakt, že panu Braxtonovi je něco rozumět, on „cosi“ artikuluje – a je zvukově zkreslený. Zní jako po konzumaci pořádné dávky helia, však také v závěru Race In „uchází“ a vznáší se až do nebes. Druhá Atlas, to je jízda! Jízda na koni, ale co to? Nikoliv, kůň se přeměnil do podoby trampolíny a hopsá si to vesele lesíkem. „Gumídkovsky“ pojatý rytmus se oděl do moderní verze divokého Západu, rančer si podupává do rytmu. V její polovině z povzdálí slyšíme bučení krav a jiného dobytku, no jo stará, už jdu, už jdu....doba dojení se blíží. Ale co to??? Kráva nebučí, ona si o dobré tři oktávy výše vesele prozpěvuje nějakou dětskou říkanku!!! Ale pryč z toho surrealistického snu.... Ddiamondd, skladba jako dělaná pro nějakou videohru o zatoulaném míči, který musí dohopsat až domů. Nejrychlejší píseň na desce, až se z její zašmodrchané melodie točí hlava. Tonto, lehké zklidnění, opět jako nosný motiv slouží jednoduchá (vhodnější by bylo užít výrazu primitivní) melodie, do níž se postupně nabalují ostatní nástroje, které si spolu nezávazně povídají, klávesy jančí na pár tónech, kytara si hraje na schovávanou, prolézá laptopem, zpěv předvádí verbální život kdesi za ploty v blázincích. A to ani nemluvím o tom, že se v Tonto cestuje, kolem čtvrté minuty se ocitáme někde u Arábie, ale jen na chvilku, trip má své vrtochy, nikdy nevíš, kam tě rozmary hlavy zavedou! A na konec písničky konejšivé pomazlení cingrlátky a spát. Leyendecker, jde se na dýzu!!! Vcházím a na jevišti tanečnice předvádějí břišní tance, když zpoza opony vtrhne jakýsi trpaslík s vadou řeči. Rychle pryč!!! Rainbows, nejdelší věc (8:11) s nejrozmanitějším obsahem. Znovu stejná strategie; najednoduchý kytarový základ se váže mocně zhulený kytarový opar, leč posléze pyramida ze špeků padá, boří se, aby se poté znovu skládala do nových tvarů. Bad Trails, výlet do ZOO, tentokrát do oddělení ptactva. Lehátko, odpočinek, relax, ptáčci cvrlikají, ale.... kdo to u těch hajzlů zpívá??? Prismism jen intermezzo, hned přejíždíme do Snare Hanger. Škubavý rytmus, Johann Sebastian Bach na LSD tluče do klapek, nemocný pan Helium do toho galimatyáše zpívá operu o marihuaně. Tij? Použij kyj! Zpěvák nemůže popadnout dech a šikovný sampl je na světě!!! Repetiční tekkno „hekačka“, kolotočová vyhrávka a dál? Grindová sypačka. Ruské kolo ztřeštěností je k nezastavení, točíme se dál ve víru gejzíru. Na konci škrábeme po kytarových strunách, jen prstíček strčíme a hned zase půjdeme....až na samotný závěr Mirrored. Race: Out, ano ano, rychle pryč, ať to vůbec hlava unese.

Battles dokazují, že math rock nemusí být jen (často sebestředné)Z Mirrored je cítit dětinská rozjívenost, touha hrát si, avšak kontrolovaná touhou dát všem radovánkám pevný tvar. Muzika Battles zní jako zkouřený robot zhudebňující dětská říkadla.opakování modelu á la Don Caballero. Sledují možnosti zvuku, jeho potenciální využití a funkci v písni. Battles na Mirored (mimochodem trefný název), to je naprostý originál. Je radost ho poslouchat.