Belligerence je kapela, která se setkává s poměrně nadšenými ohlasy, ať už jde o živá vystoupení, nebo o reflexi jejich aktuální desky out:red. Jestli má přetížená paměť neselhává, dokonce je v nominacích slovutného Ládi Olivy jako objev roku, jakož i album roku (výsledky legendární ankety ještě nejsou známy).

Pro mě je out:red ovšem prvním setkáním s touto pražskou kapelou. Pro začátek se trošku v tom metalovém lese zorientujeme, na rozcestník bych vepsal patrně škatulky jako black/death/thrash metal. Snad je to originalita, možná taky jen moje neschopnost, ale při nejlepší vůli si nevybavím, že by u nás hrála nějaká kapela podobně. A to v tom nejlepším smyslu. Je tu kvalita, které česká produkce málokdy dosahuje, ať už zvukově (snad s výjimkou kytar).
Belligerence jedou na většině nahrávky velmi umný slalom mezi rifujícím metalem a melancholičtějšími klávesovými nápady. Vyvážení obou poloh je právě tak akorát, aby nezačala nudit. Rifáže mnohem více, ale s nutným zvolněním, nápadů opravdu nepřeberně. Zaslechneme dokonce i flétnu (skladba Belligerence), jinak ale hlavní dynamiku a drajv albu dodávají podle mého soudu nikoli ostré kytary, ani naprosto spolehlivé bicí, ale především originální a skvěle udělané klávesy. Považuji je za velice silnou stránku desky, bez nich by dost možná ani všechny ostatní nápady album z šedi nevytáhly. Na druhé stránce vedle muzikantské zručnosti nechybí ani zběsilost. Je otázka, nakolik se na tom podepsal již výše zmíněný podle mě ne úplně dokonalý zvuk kytar a nakolik je to kýžený umělecký výraz kapely. Trochu (víc) jednoho, trochu

druhého, řekl bych. K tomu připočtěte, že jsem asi devětkrát kontroloval, jestli tyhle vokály má opravdu na svědomí Appia Mysteria, jinak křehká dívka luzného zjevu. Asi hej a je to výkon opravdu neuvěřitelný. Chraplák toho nejhrubšího ražení, který spolehlivě strká do kapes drtivou většinu tuzemských skřehotálků. Takže rozhodně je to metal, je to kvalitní metal, je rychlej, spousta nápadů, vůbec není co řešit, z domácích kotlíků vzešel málokdy lepší guláš. Takže je tu talent, jsou tu ambice, jsou sypanice, je atmosféra. Nadto mě dovedl potěšit i obal, jeho grafické zpracování zaujme, a co si budeme povídat, to je vlastně jedním z důležitých důvodů, proč o koupi alba uvažovat. Kdo chce, ten si informace najde, ačkoli tedy připouštím, že texty bych snad příště přibalil.
Jedna věc mě ale přece trošku zlobí. Po několika recenzí podmíněných posleších už nějak nevím, proč založit znovu disk do přehrávače. Co tím má být řečeno, když jsem se ještě v předchozím odstavci rozplýval nad tím, že deska rozhodně nenudí? U mě asi poslechnout, pěkně poděkovat - ale že bych si šel pro přídavek, to asi ne. Ačkoli je nápadů na spoustu poslechů, i když je zvukově všechno

víceméně v pořádku, jakoby něco chybělo. Ale co sakra? Možná víc zla... Nicméně živě, to jsou jistě Belligerence jiná káva (dvojitá, s dvojitou dvojitou whisky, řekl bych) a nenechám si je při nejbližší příležitosti utéct. Pro pořádek dodávám, že na albu krom nových věcí najdeme i znovu udělané skladby Wounds a Belligerence z mini Wounds.