S funeraldoomovým žánrem to má recenzent těžké. Nesnadné je při popisu nespadnout do tenat klišé adjektiv jako „majestátní“ nebo „ponurý“, které se tvoří při poslechu jaksi samy od sebe. S Below the Sun se to v tomto ohledu má trochu jinak. Dopad jejich tvorby není tak tíživý jako u většiny jejich stylových kolegů. Proč?

Below the Sun jsou z Krasnojarsku. Jen tak mimochodem, kraj, jehož je tato sibiřská metropole správním centrem, je třicetkrát větší než celá Česká republika. Za oprávněného předpokladu, že i často citovanou rozlehlou ruskou duší cloumá zhouba konzumerismu a komerce, lze čekat, že ta se začne uchylovat do skrytých koutů podzemního azylu. Jinými slovy, funeral doom z pera Below the Sun vůbec nepůsobí tak depresivně, jak to bývá obvyklé. Pohled většiny žánrových souputníků totiž míří směrem dolů, k zemi. Půda, zahrabané kosti, symboly smrti a nicoty. Ruský kvintet hledí naopak k nebi. Tak jako tvář na obalu desky Envoy, na níž se zrcadlí vesmír plný hvězd. Možná i proto produkce zní na zádumčivý žánr takřka odlehčeně. Jistě, tempo je plazivé jako pomyslná smrtka, polštářovitě vzdušné plochy, časté vybrnkávačky ovšem posunují soubor jinam.

Proč vás zbytečně napínám a zatajuji kam? Žánrová očekávání posluchačů přinášejí jistá zklamání a ne jinak je tomu i tady. Jestli si myslíte, že funeral doom má lidi zadupávat do země a rozbíjet je na prachové částice, tak u Below the Sun nepochodíte. Rusové totiž cílí spíš k post-metalovému publiku, které rádo takové Isis. Jejich debut je v tomhle ohledu pokusem, jak se vymanit z neúprosně úzkého funeraldoomového znění. Kvartetu se to povedlo tak napůl. Ani vás nepřitluče do rakve, ani vás neodnese do jiné galaxie. Možná i proto je mezi šesti kusy nejlepší ten předposlední – čistě ambientní nádhera Breath of Universe, která vás doslova kosmem pohltí.

Below the Sun by šlo zjednodušeně popsat jako srážku Esoteric a Dirge tématicky ovlivněnou existencionální odnoží science fiction. Projekt původně určený pouze k odehrání jedno koncertu kdesi v lese nakonec nabral obrysy anonymní regulérní kapely zahalené do kápí. Growling a těžkotonážní kila typická pro pomalochodný subžánr tady ale nedominují, častější jsou plochy křehké jak krepový papír - slyš úvod Cries of Dying Stars, nebo už zmiňovanou ambientně (post-rockovou) Breath of Universe. Opakuji, konvence pohřebního subžánru v případě Sibiřanů tvoří spíš jen nádobu, do které se pak přilévají už jiné ingredience (drone, etno). Možná i proto to vše na první poslech nezní revolučně.

Ale na to, že je Envoy debutem, je to deska velmi zdařilá. Pomáhá jí i křišťálově čistá produkce, v níž vynikne každý detail. Ať už to je sampl Yuriho Gagarina v úvodní Outward The Sky, nebo vkusně použité perkuse na konci patnáctiminutové Drift in Deep Space. Na čem písně stojí, je progres, pomalý růst jednoho jediného riffu, kolem něhož se nabalují aranže a který se tak proměňuje jako chameleon. Album je převážně instrumentální, vokálních partů je zde minimum.

Úleva přichází s tóny poslední Earth. Opět, jedna jediná melodie, post-metalové nabalování jednotlivých vrstev, grandiózní finále a takřka optimistické zakončení. Když nástroje souboru dohrají, epilog obstará éterický motiv a na jeho pozadí lehký vánek, šum vody, zvonek. Co to je? Zní to jako naděje.