Odcházet se má na vrcholu. To si zřejmě řekli Norové Benea Reach, kteří před pár týdny ohlásili, že končí. Vzhledem k tomu, že našinec je neměl šanci vidět živě (když už, tak koncertovali hlavně ve své domovině), musí pozornost upírat k jejich studiovkám. Kapela stihla vydat během své desetileté existence tři desky. Nyní, s odstupem času, je možné se ptát, co vlastně kapela přinesla a jestli se o nich bude mluvit i v roce 2023.

To samozřejmě nikdo neví, ale Benea Reach se přesto směle mohou postavit do řady kapel s vlastním ksichtem. Ač čerpají z více zdrojů, které člověk může snadno někam přiřadit, jsou schopní vytvořit celek vskutku ojedinělý. Ne, nejsou to žádní novátoři, pionýři, vizionáři. Ale od nich si vzali to nejlepší a přetvořili to k obrazu svému. Jejich hudba není ani čistý sludge (tedy ten v dobrém slova smyslu živočišným primitivismem načichlý), ani ryzí metalovina, nebo hardcore. Tu a tam si sice vezmou podladěný polyrytmus a řádně ho zmeshuggují, ale i to bude patrně matematikům málo (ano, záměrně se vyhýbám slovu ‚djent‘). Pak tu máme melodickou tvář skupiny, v níž se hodně hraje na city, prim mají klávesy či zasněný vokál a melancholická atmosféra. Ta ostatně prostupuje všemi skladbami a tvoří pojítko celé tvorby Benea Reach. Výsledkem je překvapivě soudržný guláš žánrů, temný metalový crossover, na který si holt posluchač chvilku zvyká. Lze to nazvat jakýmsi crowbarovským syndromem – ani ryba, ani rak. Prostě originál.

Na tu poslední z trojice alb – Possession – se čekalo pět let. Z počinu je znát, že Benea Reach jsou spíše studiovou kapelou než zvířetem běsnícím na prknech, které svět už dávno neznamenají. Do puntíku promyšlený zvuk je nepropustný jak kanadské lesy a nepropadne jím ani špendlík. Práce Tue Madsena je možná v rámci moderního metalu provařená, živoucí dynamika Possession však brání autorovi zmínit rysy přeprodukovanosti. Je to totiž tak dokonalé, až to vzbuzuje pochyby. Paradox?

Trojka v podstatě začíná tam, kde její předchůdce Alleviat skončil. A na rovinu, změna v hudební tváři tak, jak jsme ji poznali mezi prvními dvěma alby, se nekoná. Posun je minimální. Ale je to špatně?

Ne. Norům se totiž stále daří vytvořit silné písničky se srozumitelnou strukturou, která nemá ambice být příliš intelektuální ani rádobyprogresivní. Skupina stále sází na precizní ztvárnění nosných riffů a takřka alchymickou rovnováhu mezi výše zmíněnými styly. Až zaráží, jak sextet dokáže s prstem v nose přejít z hymnického začátku úvodní pecky Woodland do pomalejšího riffostroje Meshuggah a nazpět, celé toto kolečko zopakovat a nakonec oba vlivy spojit melodickou linkou jako vždy excelentního pěvce Ilkky. Hit jako blázen.

Possession neobsahuje tolik vypjatých momentů jako jeho předchůdce, nicméně i na této desce se najde dost chvil, kdy tuhne krev v žilách (viz emo roku 2013 uprostřed Desolate, nebo v úchvatné závěrečné písni Aura; obě s Marií Solheim, která se už objevila na Alleviat). Pak tu máme zasněné pasáže prosycené severskou tajuplnou atmosférou umocněnou hradbou navrstvených kytar (refrén v Nocturnal nebo Empire), ale během poslechu narazíte i na místa, kdy se projev kapely umírní až někam k artrockové melancholii (prostřední část Crown).

Benea Reach pořád umí. Possession už možná nenabídne takové překvapení jako dvojice předchozích alb, nicméně stále dokáže přibít nohy k podlaze kladivem uhrančivého projevu. Této kapely je škoda.