Progresivní diktátoři ze Severní Karolíny nezahálejí. Rok po vydání The Parallax: Hypersleep Dialogues je tu pokračování a hned zkraje předesílám, že se jedná o záležitost (i na poměry této megalomanské kapely) vskutku monstrózní. Tommy Rogers před časem hovořil něco v tom smyslu, že se máme připravit na BETWEEN THE BURIED AND ME vyhnané ad absurdum, ale to, co se odehrává na The Parallax II: Future Sequence, všechna moje očekávání překonává.

Kapela se rozhodla posluchače zahltit, převálcovat, utlouct argumenty. Během sedmdesáti dvou (!) minut předvádí neskutečné hudební orgie a nejspíš i fanouškům BTBAM chvíli potrvá, než se v tomto grandiózně pojatém veledíle zorientují. Proces naposlouchávání by ovšem pro ty, kterým se líbí dejme tomu poslední tři alba kapely, neměl být složitý nebo nepříjemný, spíše naopak. Ovšem ti, co považují již tyto alba za neposlouchatelné motanice, by se měli novince vyhnout obloukem.

Na novém albu se toho totiž děje ještě více, než bývalo u těchto Amíků zvykem. Chvílemi je těch not skutečně až příliš a usledovat všechny ty vyhrávky, sóla, zvraty je trochu obtížné. Každý nástroj, když přímo nesóluje, tak alespoň dost přehrává. Na albu je milion drobných instrumentálních vtípků a různých mimózních vsuvek, které všechny zachytit na poprvé ani nelze. Výsledek je však kupodivu celkem příjemně kompaktní a nekoná se žádná neposlouchatelná onanie. Kapela sice předvádí hbitost a rychlost a v každé skladbě rozehrává tolik motivů, kolik by obyčejné partě vystačilo na dvě alba, ale při střídání jednotlivých pasáží jí to stále neuvěřitelně ladí a přirozeně navazuje.

Brzy jistě odhalíte, že ač na tracklistu svítí číslo dvanáct, nachází se na albu vlastně jen sedm regulérních skladeb. Možná se stejně jako já dopracujete k závěru, že druhá (měkčí) polovina je o něco zábavnější než ta první (tvrdší). Možná také odhalíte, že hravá Bloom je nejen vtipně kýčovitá, ale má též úžasnou basovou linku, anebo že album obsahuje opět několik pinkfloydovských citací. Zaplesáte nad krásnými melodickými momenty v Melting City či vás posadí na zadek mimozemské kytarové party v Astral Body. Jistě vás ale také napadne, že některé skladby by zasloužily zkrátit. Připouštím, že bych to osobně také uvítal, ale na druhou stranu je fakt, že by tak kapela zbytečně přicházela o svůj hlavní trademark.

BETWEEN THE BURIED AND ME jsou bez debat progresivní záležitost, ale moc ne v tom zažitém slova smyslu. Na klasický prog jsou stále příliš tvrdí (často až deathmetalově), ale na death metal jsou zase příliš pestří, hraví a neortodoxní. Jejich produkce je aktuálně spíše takový multižánrový kaleidoskop složený z death-prog-math-heavy-core-jazz-blabla fragmentů, přičemž je často slyšet model: „klenutou progerskou melody pasáž střídá techdeathmetalový nálet“. Kapela má však už delší dobu svůj rukopis známý, takže ti, co znají starší alba, nebudou u novinky ani tak překvapeni formou, jako spíše detaily.

Základy současného snažení BTBAM byly totiž položeny už někdy v dobách Alaska/Colors a kapela svůj projev na posledních albech více méně jen více hrotí, zrychluje, posouvá k větší komplikovanosti. To samozřejmě není špatná cesta a The Parallax II: Future Sequence je bezesporu opět skvělá a svou originalitou a instrumentálním provedením převyšuje většinu toho, co se na dnešní metalové scéně děje, nicméně pro mne, sice těsně, přeci jen zůstává nejlepší deskou těchto borců The Great Misdirect z roku 2009.

P.S.: Ještě jednu věc si neodpustím, a sice vyjádřit svůj názor na téma, jestli je nebo není Tommy Rogers dobrý zpěvák, neboť dle mého Tommy je výborný zpěvák. Byly doby, kdy jsem si to nemyslel, ale je na čase obrátit. Čistý zpěv (oceňuji, že je ho na desce více) totiž dává (i živě) jak nikdo jiný a jeho growling, přestože není dostatečně kanální nebo naštvaný, je na každý pád osobitý, rozpoznatelný a k instrumentálnímu kouzlení kapely padne jako ulitý.