Konvence stranou, Blaerg není zrovna na první pohled obyčejný umělecký pseudonym, titulu Sesquipedalia se ani vzdáleně název žádné jiné desky nepodobá a co je snad nejdůležitější, ani hudební obsah se nějak jednoduše zařadit nedá.

Otázka číslo jedna: Kdo je Blaerg? Blaerg je pán z USA, který mimo všech nutných lidských potřeb navíc už nějak ten čas skládá breakcore, má hrozně rád metal a Zappu, žije, jí a spí v Ohiu. Nemá potřebu o sobě sdělovat moc informací, takže se ode mě nedozvíte, co rád k obědu, kolikrát denně si čistí zuby, ani v kolik vstává, snad jen pár informací o jeho hudební minulosti, na scénu vstoupil nejspíš někdy v průběhu roku 2003, Sesquipedalia je jeho první dlouhohrající nahrávka a muziku nedělá pro peníze, ale pro potěšení. Svojí přezdívku překládá natřikrát: 1. rychlé strávení a/nebo vyvrhnutí hmotného či nehmotného podstatného jména, 2. člověk zabývající se touto činností, 3. anagram slova garble - překroutit, zkomolit, zkomolenina.

Otázka číslo dva: Co znamená Sesquipedalia? Sesquipedalia je význam označující dlouhé slovo, případně zálibu v dlouhých, archaických, podivných slovech.

Otázka číslo tři: A co hudba? Na Sesquipedalii se samozřejmě nabažíte spousty přes několik kolen nalámaných rytmů, na mnoho způsobů nasamplovaných beatů, prostě breakcore jak se patří, ale u podobných záležitostí většinou jen složité beaty nestačí, důležitá je soudružnost, bez existence nějakých pojítek držících jednotlivé beaty pohromadě pro mě podobná hudba postrádá smysl. Blaerg si pomáhá širokým stylovým záběrem, jednotlivé nalámanosti pojí zdánlivě jednoduché melodické linky vybírané napříč celým hudebním spektrem (namátkou klasika, pop, disko, jazz, ambient), které se buď lámou spolu s beaty, nebo se naopak lámou drum patterns tak, aby se do melodických motivů vešly. Kroutí se a komolí, a tak i z původně jednoduchých linek vznikají neočekávané pletence, občas ne nepodobné třeba takovému Venetian Snares (nejbližší hudební přirovnání co mě v tomhle případě napadá).

Otázka číslo čtyři: Čím se liší? Celou deskou vás provází světlá strana síly, temnosti a hutné řežby ala Xanopticon se tu nedočkáte, Sesquipedalia naúkor černě nešetří mnoha druhy světlých a křiklavých barev, a výsledek je pak výrazně veselejší než se u ostatních interpretů nosí. Dále s přehledem zvládnutý žánrový guláš, kde se jednotlivé přísady vzájemně netlučou a máte nahrávku, kterou si nespletete.

Otázka číslo pět: Stojí to za to? Sesquipedalia je v rámci žánru hodně pozitivní, melodickou, veselou nahrávkou vkusně míchající velké množství ingrediencí. Už dlouho jsem neslyšel nahrávku, která by v sobě skrývala tolik překvapení, skoků, žánrů a přitom se vyvarovala pocitu násilného roubování (kdo viděl třeba Le Scrawl na BA, přesně ví, o jakém pocitu mluvím), sázka na rozmanitost se v tomto případě rozhodně vyplatila a mě nezbývá než na pátou otázku odpovědět ano.