Blockheads, pocházející z francouzského „hlavního města grindcore“ Nancy, se na formování scény podílejí už od roku 1992, byť až v posledních letech se jim dostává větší, řekl bych konečně zasloužené, pozornosti. Kdo se trochu o daný žánr zajímá, nebudou pro něj nejspíš pojmem neznámým, na tuzemských podiích tihle divoši řádili nejednou. Co se studiové tvorby týče, tak ne-li od alba Human Parade (2002), tak určitě od Shapes of Misery (2006), které mi svého času slušně vyrazilo dech, bych se je nebál zařadit do žánrové špičky. O tom mě přesvědčili i naživo svou nekompromisní smrští, ať už na festivalech Play Fast or Don´t, Obscene Extreme či naposledy v klubu.

Blockheads brousí po celou dobu prakticky ryzí podobu grindcore, spíše oldschoolového ražení, tu a tam, jak to tak bývá, s letmými doteky death metalu, hardcore nebo crustu. Slyšitelně vycházejí z raných (a jediných pravých :)! ) Napalm Death, Siege, Repulsion, Extreme Noise Terror (ty mi připomínají hlavně prací s vokály), sem tam bych to viděl i na vliv starších Nasum (do Inhale/Exhale). Nejedná se ale o žádnou retro-vykrádačku, Blockheads si za ta léta vypracovali poměrně jasně rozpoznatelné vyznění. To, co mě dostalo už na výše zmíněném Shapes of Misery a pokračuje ve stejné míře na letošním This World is Dead, je nespoutaná, až animální zuřivost, která se jim skvěle povedla přenést z podií do drážek desky. V kombinaci s průrazným, přiměřeně špinavým a hrubým, ale stále dobře čitelným zvukem jde o nemilosrdné, všeničící tornádo. Vyvést z omylu musím toho, kdo by pojal podezření, že se jedná o nějakou bezhlavou sypačku bez kloudné struktury a riffů. I z aktuální nahrávky je patrné, že pánové z Blockheads už toho mají odehráno nemálo, nejde sic o žádnou ekvilibristiku a experimentování, ale technická i skladatelská stránka je tu (v rámci žánru) na špičkové úrovni. Navíc to pro grindcore možná nejdůležitější – agrese a energičnost je tu přítomna v míře více než vrchovaté.

Úvodní temný riff první skladby Deindividualized jako by byl hudebním doprovodem k dystopické fotografii na obalu. Tady prostě končí všechna sranda. Chvilka napětí, vazba a už to sviští, už to sype, většinou se jede až na doraz, plný plyn, tlak a zase tlak! Jen sem tam se lehce poleví do crust/grind úprků či houpavějších hardcore temp (Pro-Lifers), bubeník Nico je slušná mašina, občas zásek(y), stopka a jede se dál. Rytmičák tu zní tak krásně plechově, poctivá práce! Blockheads nezvolili v poslední době velice (možná až příliš často) oblíbený švédský model zvuku, jedou si dál ve svém oldschoolovém kabátě, ucho si na to „šustění“ pravda chvilku zvyká. Ve srovnání třeba s posledními věcmi od Rotten Sound se v té distorzi nosné kytarové linky tolik neztrácí a člověk se v tom běsnění pořád celkem dobře orientuje. O vokály se dělí celá kapela, takže uslyšíme široké spektrum různě se přeřvávajících vyšších i hlubších řevů a ječáků. Stopáž skladeb je klasicky grindová, většinou kolem minuty, je tu však i jen 16tivteřinový attack Sell Your Flesh a také pomalá, přes 7 minut trvající sludge/doomová tryzna Trail of the Dead na samém konci.

Abych jen nechválil. I když o výraznější kytarové linky, občas i zavánějící deathmetalovou temnotou, nouze většinou není, najdou se tu i slabší místa či skladby a některé úseky tak trochu splývají. Možná by nebylo od věci nahrávku tak o 10-15 minut zkrátit, přece jen, téměř 40 minut je na takovýto grindcore až až. Posun je také od minulé nahrávky jen naprosto minimální (ne-li nulový). Ne, že bych od Blockheads čekal nějaké experimenty, ale takhle je to vlastně „jen“ jakési Shapes of Misery 2 s trochu odlišným zvukem. To ale také není zrovna málo, laťka předchozího alba byla nastavena proklatě vysoko a současných, konkurenceschopných nahrávek asi mnoho nenajdete.

Takže lze This World is Dead k poslechu rozhodně doporučit (a to nejen ortodoxním příznivcům grindového běsu). Pokud chcete pořádnou dávku prvotřídního grindcore nářezu od zručných a zkušených muzikantů, nemůžete prohloupit!