Při úvodním seznamování se s projektem Bloodshed Walhalla jsem si říkal, jak někoho ve slunné Itálii vůbec napadne tvořit pohanský viking metal. Copak historie Římské říše nebo antická mytologie nenabízí dostatek zajímavých témat, o které by bylo možno se opřít při vymýšlení textů?

Vysvětlení jsem se dočkal až po otevření bookletu, kde se lze dočíst, že album je věnováno památce Ace Börje Thomase Forsberga, který je v metalových kruzích známější jako Quorthon. Legends of a Viking se tudíž dá považovat za jakousi poctu či tribut kapele Bathory, a to převážně její paganmetalové inkarnaci. Tomu odpovídá i grafické ztvárnění obalu zobrazující panenskou přírodu, na níž z výše shlíží v mlžném oparu skrytá Ódinova síň padlých bojovníků a dva mohutní obři s těžkými kladivy, kteří jimi opracovávají okolní skalní masiv. Ruku v ruce s tím kráčí i hudební náplň, čímž si na sebe ale multiinstrumentalista Drakhen, jehož je Bloodshed Walhalla dítětem, upletl velký bič. K nahrávce totiž snad ani nelze přistupovat jinak, než ji postavit vedle titánských opusů Bathory, kritickým okem se pustit do porovnávání a vypichovat všemožné nedostatky. Takové srovnání už skolilo nejednoho vikingského berserkra.

Kde Bathory staví na majestátní atmosféře a prolínání bojových motivů s těmi melancholickými, tam se Bloodshed Walhalla snaží o totéž, ale v tvoření odlišných nálad není zdaleka tak silná. Za sebe mám pocit, že Legend of a Viking je o mnoho lineárnější a svázáno určitým jednolitým rámcem, který mu brání v rozletu. Většinu placky si pro sebe rezervují lesní kytarové vyhrávky snažící se o bojovný výraz, který ale v konečném důsledku působí spíše melancholicky, doplněný nevýrazným zpěvem marně se snažícím evokovat Quorthonův melodický chrchlák; možná že právě vokál je ona hlavní nástavba, díky které tento Švéd svým skladbám dokázal dát jakýsi válečně hymnický feeling. U Bloodshed Walhalla mi toto citelně schází a kontrast je o to větší, beru-li v úvahu jména skladeb jako Son of the War nebo Warriors of the Northern, které si o nějaký ten vydrancovaný kostel přímo říkají. Některé momenty jsou sice velmi nadějné, jako třeba ten okolo 5:30 v písni Legends will Sing Through the Wind, ale vzápětí sklouzává do akustických vyhrávek, které by snesl i táborákový oheň. Následně se opět zvedne na nohy, ale celkově to svědčí o jisté nekonzistenci jednotlivých Drakhenových ideí. Závěrečná Eternal Wind se kolem času 6:30 vytasí rovněž s vynikajícím riffem, ale laťku též neudrží navzdory příjemným melodiím ke konci. Trochu škoda, jelikož potenciál tu nechybí a celkově se jedná o příjemný relaxační poslech.

Z desky výrazně vybočuje pouze pět a půl minuty dlouhá Born in Fire, která v určitých momentech nemá z hlediska stavby riffu a frázování moc daleko k vynikajícímu nátěru Call from the Grave z klasického alba Under the Sign of the Black Mark. Avšak sem tam dochází k nedorozumění mezi „tradičními“ prvky s těmi více pohanskými. Na druhou stranu Drakhenův vokál mi zde přijde daleko přirozenější.

Možná se po přečtení předchozích řádků může zdát, že Legends of a Viking je vlastně úplná pitomina, která nestojí za povšimnutí, ale ujišťuji vás, že tomu tak není. Velmi málo paganmetalových těles obstojí v přímé konfrontaci s gigantem Bathory, kvůli čemuž je tato recenze o něco kritičtější, než by musela být. Lidé holdující pagan či folk metalu by si zde měli přijít na své… pro ostatní tato deska představuje příjemnou kulisu k činnostem nejrůznějšího druhu.

Do budoucna bude zajímavé sledovat, zdali tento italský projekt bude i nadále brázdit vlny Norského moře nebo přijde s něčím úplně odlišným a jeho prvotina Legends of a Viking zůstane v diskografii jako připomínka staré slávy osamocena.