To, že to konečně vyšlo, je snad zázrak. Né, že bych na tohle album nějak nedočkavě čekal, byl jsem ale zvědavý už hodně dlouhou dobu. Borknagar uznávám především vzhledem ke starší tvorbě, které vévodí první eponymní album, blackový to klenot s nasraným mladým Garmem a úchvatné Quintessence s ještě úchvatnějším Vortexem. Vintersorgova sága je prostě fajn, ale nikdy jsem k žádnému z těch novějších alb nezískal takový vztah.

První dojmy
Po prvních tónech je hned jasné, že se jedná o plešatého Bruna a jeho kumpanii. Naprosto typické borknagarské stavění melodií a proměny... Nicméně posun je lehce znát, tlačí se víc na pilu. Velmi příjemnou změnu dostál zvuk, ten totiž konečně v celé historii Borknagar za něco stojí. Potěšil mě rovněž tah, zhmotněné přání mé z dřívějších dní: míň Vintersorga, víc Nedlanda. Prvně jmenovaný nemá snad žádnou linku čistého zpěvu jenom sám pro sebe – a je to tak dobře. Jejich dvojzpěvy vytvářejí jeden z několika novinkových prvků, kterých se zde dočkáme - prvek je to nicméně příjemný a svěží. Nedlandův originální hlas vnáší do strohého Vintersorga život a pohyb. Vypíchl bych tu i hodně slušné zakomponování hammondek, ty jsou zde rovnocenným nástrojem, místy stejně agresivním jako kytary. Párkrát slyším riff, který jsem už slyšel na dřívějších nahrávkách upravený způsobem, že má posluchač tendenci si myslet, že Brun uprostřed skladatelského procesu vykřikl „kakrholte, to už jednou složil!“ a změnil pár tónů na konci. Zářným příkladem toho budiž skladba Reason, která je fakt typický vývar starých ponožek.

Další dojmy
Brun má naprosto specifický styl skládání a stavby melodií. Jeho riffy pozná každý s naprostou jistotou – při dostatku invence je to svatý přístup k tvorbě, při nedostatku to začíná být nudné. A některé riffy se tu právě jeví jako variace na to samé. Vyjíždět z riffu pokaždé stupnicí nahoru (pokud možno chromatickou, nebo nějakou divnou) je sice krásné, když to ale děláte posledních patnáct let, už to ztrácí na síle a posluchač si jenom povzdechne. Proto bylo příjemným překvapením, když jsem zaslechl Fleshflower. Člověk by si řekl, že šel maestro do sebe – tahle skladba je totiž úplně jiná než zbytek alba, nevídaně hravá a má takový solefaldovský šmrnc. Ale člověk by si řekl „špatně“, nebyl to Brun, kdo šel do sebe, nýbrž Lars Are Nedland, který jí kompletně zkomponoval a nazpíval hlavní linku. A proto to smrdí Solefald, no…
Nový člen kapely, Amík Kinkade je plnohodnotnou náhradou za slovutného Mickelsona (proč odešel sakra?). Hraje dost technicky a častokrát se mi zdá, že se snaží svého předchůdce napodobit (užití tomů v začátku skladby Havoc mě napadá z hlavy), když se na jeho výkon podívám okem nestranného pozorovatele, musím konstatovat, že je ale možná i lepší jak Mickelson. Dlouhoprstý mnohostrunný Týr hraje snad nejlépe, co jsem ho kdy slyšel… nebojí se vyjíždět ven z chumlu a předvádět se se svojí technikou. Škoda jenom toho krásného organického zvuku bezpražcové basy, chudinka do toho mixu vůbec nesedí. Po kytarové stránce se nezapře určitě ani Jens Ryland, znovuobjevený striktní sólista. Možná díky jeho přičinění jsou ke slyšení věci připomínající největší, polozapomenutou slávu. Jednoznačně exceluje Nedland a jeho hammondky sta chutí. Jeho milé kompozice, stejně jako útočné, emočně vypjaté střiky dávají skladbám tu pravou fazónu. No prostě, hudebníci to jsou ostřílení a dobří.
Texty jsou zase, jako vždycky, inspirovány takovým tím zdravým empirismem a existenciální filosofií. Díkybohu nejsou tak vědecky orientované, jako je třeba Vintersorg (ten musí mít snad erotické sny o Marii Currie-Sklodowské). Celkově vzato je to příjemné číst, je to prostě hezké a chytré.
S přehledem nejlepší skladbou je My Domain s hostujícím I.C.S. Vortexem. Vesmírná atmosféra lehce připomene poslední Arcturus, ale hlavně – ten hlas! Mám pro toho velkého obtloustlého Nora slabost, ale i jeho zarytý odpůrce musí uznat, že se mu to povedlo. Jeho výkon stojí vysoko nad Vintersorgem i Lazarem. Vortex patrně kecal Brunovi i do skládání (je to prostě slyšet… a jestli ne, rozhodně Øystein poslouchal minimálně Sideshow Symphonies týden vkuse před skládáním).

Finální dojmy
Ňákej ten werdykt, kdybych to měl shrnout: Jo, je to fajn. Negativně bych hodnotil nedostatek invence z rukou velikého leadera, to, co udělal, se prostě ale očekávalo. Vintersorg mi skoro leze na nervy, musí se mu ale nechat, že alespoň s čistým zpěvem se snaží (v menší míře) experimentovat. Celkově je to album ale prostě dobré, čekal jsem mnohem horší věci. Věci jako For a Thousand Years to Come nebo My Domain jsou snad nejlepšími věcmi, co kdy tihle divní lidé vytvořili. Lars dostává jedničku, Vortex pochvalu třídního učitele.