Zdá se, že norští a těžko zařaditelní kdysiblackmetalisté dělají všechno pro to, aby bylo nové album považováno za počátek nové epochy - vykročení novým směrem. Pravda, hlavní mozek celého uskupení Oystein G. Brun zmínil v rozhovoru, že nový směr byl započat již na předchozím albu, já to však až tak úplně nevnímám. Podstatné pro mě je, že nové album URD skutečně je trošku výrazněji jiné než předchozí Universal. A není to jen nejnápadnější a mediálně nejpropíranější změnou v sestavě.

Co je tedy nového? Zjednodušeně řečeno došlo k výraznějšímu posunu progresivnějším směrem. Zatímco na předchozím albu se Borknagar spíše snažili znovu objevovat blackové kořeny a tvrdší pojetí metalu vůbec, na URD uslyšíme ozvěny The Archaic Course, možná nejpřímočařejšího a přitom podle mého i zároveň nejprogresivnějšího alba dosavadní tvorby kapely. Průměrné tempo skladeb je spíše střední, největší rozdíl je však v kytarách, které jsou celé jako ze sedmdesátých let. Kdybyste se náhodou báli přílišného retra, Lazzareho klávesy vás přesvědčí, že jsme už dávno v novém tisíciletí.

Zpět k tomu – co všichni zmiňují: ani já bych tedy neměl být výjimkou: jasně – ICS Vortex se vrátil. Nedokážu možná až tak dobře posoudit jeho příspěvek k celkovému zvuku z hlediska basových linek, nepřijdou mi nijak vybočující z celku, což koneckonců pro mě nečinily ani výkony předchozího basáka – Tyra, přestože jeho hmatník by šířkou předčil nejedno veslo. O výraznosti Vortexova vokálu však asi polemiky vést nemusíme. Sympatické je, že se „nenamontoval“ hned do všech písní a také to, že na albu můžeme slyšet jen jeho čistý zpěv, ačkoliv ani jeho blackový projev také není k zahození. Předvádí také hned několik poloh, narozdíl od jeho působení v Dimmu Borgir. Vintersorg tak stále zůstává frontmanem a zároveň zde zůstává prostor pro třetí zlato v hrdle – Lazzareho.

Ten se naplno realizuje, jak jsme si již zvykli, v jedné skladbě, která je celá jeho. Na dřívějších albech to byly „jen“ převážně klávesové instrumentálky (The Inner Landscape, Matter & Motion, The Weight of Wind), od akustického Origin jsou to však už plnohodnotné skladby (White, Fleshflower). Na URD je to The Beauty of Dead Cities, nepříliš tvrdá, melodická, avšak lazzaroidně ulítlá píseň jakoby spíše z dílny Solefald. Lazzareho charakteristický zpěv zde ještě doplňuje v úvodu a melodickém „bridgi“ svým hlasem Vortex a skladba se tak pro mě stává největší hitovkou alba.

Další skladby jsou, řekl bych, všechny věrné stylu Borknagar, samozřejmě s výše zmíněnými inovacemi. Z jejich vysokého průměru vybočují chytlavá Frostrite, která je jedinou skladbou, kterou napsal a také nazpíval kompletně sám ICS Vortex a která by klidně dobře zapadla i na jeho debutové sólové album Storm Seeker. Snad ještě chytlavější je The Earthling, především její téměř powermetalový refrén, jakoby z dílny Blind Guardian. Možná nejvýraznější skladbou je The Winter Eclipse, ve které dostávají prostor všichni tři zpěváci a která se dramaticky rozvíjí a proměňuje, čímž upoutá jistě většinu posluchačů. Nejspíše se v ní ale nebudete orientovat tak dobře hned na první poslech, jejími tóny se budete muset nějaký ten den prokousávat. Já osobně jsem se při tom prokousávání nejednou ocitl náladově o mnoho let zpátky – možná nejvíce právě tato skladba připomíná album The Archaic Course. Ani Vintersorgova In a Deeper World nezůstává kvalitativně příliš pozadu a zaujme klidnějším tempem a čistým vokálem. Vybočuje také instrumentálka The Plains of Memories, pro mě bohužel spíše negativně, je totiž podle mého názoru spíše nudná a nezajímavá a je tak pro mě nejslabším momentem alba. V porovnání se staršími Lazzareho progresivními klávesovkami nemá téměř čím zaujmout. Digipack obsahuje ještě bonusovku Age of Creation, která se možná lehce podobá Vintersorgově sólové tvorbě, nepatří k nejrychlejším a za vysokým standardem alba v ničem nezaostává.

Při celkovém pohledu se mi album pozdává jako skutečně vyzrálý disk, který nenabízí sice nic přelomového, ale kapela nepřešlapuje ani na místě a sympaticky svůj styl proměňuje, přičemž zachovává své charakteristické prvky a postupy. V souladu s tím, co skupina prezentuje, se skutečně jedná o jedno z nejlepších alb skupiny, určitě podle mého názoru překonává předchozí tři nahrávky a jedná se o zajímavý počin nejen pro skalní fanoušky, ale všechny příznivce melodických a progresivních odnoží tvrdšího metalu. Jestli se však bude jednat o nakročení novým směrem, jak kapelník Brun avizuje, to si netroufám tvrdit. Nové impulzy by mohla přinést výměna bubeníka. Ještě před vydáním alba řady kapely totiž opustil bubeník Dave Kinkade, kterého nahradil mladinký supertalent Baard Kolstad (viz již foto vpravo), mj. například semifinalista norského „Talentu“ a také vítěz „Roland V-drums World Championship“. Tak jako tak, z materiálu cítím velkou radost z tvorby, která se na kvalitě podle mého názoru jasně odráží.