Vypadá to, že v posledních pár letech začíná opravdu tvrdě úřadovat ten malý ostrov úplně dole. Austrálie. Tamní klima má asi nějaký blahodárný vliv na múzové buňky či co. Určitě vám nebude trvat nijak zvlášť dlouho vybavit si alespoň pár jmen. Celá tato erupce kreativity pak naplno explodovala v posledních řekněme třech čtyřech letech, kdy na nás protinožci chrlí jednu pecku za druhou. Namátkou třeba Karnivool, Dead Letter Circus, The Butterfly Effect, The Schoenberg Automaton a dalších x dalších; třeba opravdu početná vlna různých deathcore spolků. A když si k tomu ještě připočtete Nový Zéland…

Dnes se podíváme pod pokličku další tamní partě, a sice BREAKING ORBIT (nebojte, nejde o další z mnoha djentů, jak by se podle názvu mohlo zdát). Hned na začátek by to tedy chtělo alespoň trochu naznačit, o co tentokrát půjde. Nuže, pokud máte rádi výše zmíněné KARNIVOOL (mimochodem, oběma dělá producenta stejný chlápek), Maynardovce TOOL nebo jiné progresivní rockově zaměřené spolky, rozhodně čtěte dál. Pokud ne, stejně byste jim měli dát šanci. Deska je to totiž až příliš dobrá na to ji alespoň jednou neprotočit. Pokud nebudu počítat těch pár singlů z dřívějška, je The Time Traveller plnohodnotný debut. Kvalita materiálu tomu ale v žádném případě nenasvědčuje. Je sice pravda, že sem tam se vyloupne nějaká pasáž, kde je inspirace zřejmá, ale u které kapely tomu tak dnes není, že.

První, co zaujme, je obal. Velmi pěkně zpracovaný „astrální“ digipack s až umělecky provedenou promo fotkou. Je to vždy hezký bonus, když vás nějaká deska přivítá takhle. Teď už ale k tomu nejdůležitějšímu. Kotouč vás příjemně rozehřeje úvodní Echoes. Pánové zatím nic moc neukazují a všechna esa nechávají v rukávu. Jenom tak nesměle naznačují. Rytmicky zajímavé a pestré bicí, hodně mocně nazvučená basa (stejně jako u KARNIVOOL), minimalistické táhlé riffy (nikoli však nudné), jemné rytmické vybrnkávání, neonanistické sólo a v neposlední řadě nesmělý nástup podmanivého vokálu. Teď trochu odbočím. Na vokál jsem u podobných spolků dost háklivý, a jak mi nesedí jeho zabarvení, nastává velký problém a celý materiál jde do kopru. Vyloženě pak nesnáším strojený projev profesorů typu James LaBrie atd. Tady ale naštěstí nic takového nehrozí, hlavní vokál Matthew Quayleho je bezchybný a je také hojně doplňován ostatními členy kapely, což dává skladbám ještě barevnější výraz. Úvod na ploše necelých devíti minut příjemně navnadí na věci příští. Zatím žádný orgasmus, ale potenciál tu nepochybně je.

Dvojka Conscious Self je ale úplně jiné kafe a už tady si vás BREAKING ORBIT získají nadobro. Naprosto excelentně zvládnutá mathrocková rytmika dvojice basa-bicí (ta basa fakt válí) nakopne celý materiál strmě vzhůru. Kytara začne přitápět pod kotlem a vytasí jak jemné vybrnkávané pasáže, tak docela nekompromisní hradby. Vyvážené střídání jemných meditativních pasáží v kontrastu s tvrdšími riffy dodá materiálu onu potřebnou dynamiku. Třešničkou na dortu je skvěle vygradovaný refrén. Trefa do černého. Pánové se nesnaží narvat do jediné skladby zbytečně moc zvratů a motivů, o to jim nejde. Spíše staví skladbu na několika nosných nápadech, které pak různě vylepšují a rozvijí, aby nakonec vygradovali v mocném refrénu. Tu správnou rozmanitost deska nabírá jako celek, protože všechny kusy se od sebe podstatně liší. Stačí si poslechnout čtyřku Machiguenga a pochopíte. Čistě instrumentální, postupně se rozjíždějící kus se svěžími pralesními perkusemi a hostující flétnou. Jako byste se skutečně vraceli zpět časem, tak jak napovídá název samotné desky.

Podobných tribálních meziher je na desce hned několik a fungují skvěle jako přemostění mezi „velkými“ skladbami. Transcension (Pt 1) je snad nepoužitá znělka z legendární konzolovky Zelda. Paráda. Další důkaz obrovské rozmanitosti materiálu budiž kolosální Time Traveller, která zní jako rocková verze MESHUGGAH. Polyrytmem načichlá rytmika a nečekaně nabroušený vokál vás rozhodně nenechají chladnými (bicí od 3:20 jsou prostě boží). Jde také o jednu ze skladeb, kde jde jednoznačně slyšet vliv TOOL (typické hypnotické rytmy a frázování zpěváka). Další pecka Callsign. Možná nejlepší věc na desce, i když s podobnými soudy opatrně. Tady jim tu „tůlovinu“ žeru i s navijákem. A do třetice, když už jsme u toho „nářadí“, poslechněte si úsek od 0:55 v Orion. Jenže i přes jasnou inspiraci BREAKING ORBIT nakonec vždy odbočí do svých vlastních hudebních uliček a právě Orion je toho ve druhé polovině jasným důkazem. Jako by toho ještě nebylo málo, začínají klokani v posledních zhruba pěti válech ještě více experimentovat s elektronikou a syntezátory. Dokonce si za pomoci různých efektů hrají i s vokály, což nebývá zvykem. Na celé desce se mi hrozně líbí perfektní práce bubeníka, kombinovaná s hojně využívanými perkusemi (začátek My Direction). Výsledek zní opravdu svěže a už je to nějaký ten pátek, co jsem slyšel tak promakané album co se rytmiky týče. Opravdu klobouk dolů. Stejně tak kytary mají neuvěřitelný cit pro kompozici a celkovou atmosféru.

The Time Traveller sice ve výsledku má hodinovou stopáž, jenže uteče tak příjemně, že se klidně můžete načapat, jak ho sjíždíte už potřetí za sebou. Jen těžko se tu hledají nějaké větší slabiny, snad jen někdy až přehnaná inspirace zejména TOOL (tady jde ale o čistě subjektivní záležitost), ale taková maličkost nemá nejmenší šanci desku nějak výrazně srazit na kolena. Jestli je tohle debut, tak nevím nevím, čeho se můžeme dočkat v dalších letech. Ne nadarmo jsem tuhle placku zařadil mezi to nejlepší za rok 2012 a asi se jedná i o vůbec největší objev roku. KARNIVOOL mají zdatné spolubojovníky a Austrálie vydolovala další drahokam progresivního rocku. Teď už ho jen postupně vybrušovat. Nasaďte sluchátka, cesta časem začíná.