‘Vražda prvního stupně‘ s jejich příběhy, ne ze záhrobí, ale z ulice a ghet, je na hudební scéně tak trochu ojedinělým úkazem. Jak z hlediska hudebního, tak z hlediska obsazení. Tuto bandu, někdy označovanou jako ‘supergroup‘, s čímž osobně i souhlasím, ač tyto přívlastky rád nemám, tvoří, jak jistě víte, (ex-)členi kapel Pestilence (Mameli), Atheist/Cynic/Death (Choy/Reinert), B-Thong/Transport League (Jelencovich). Více netřeba představovat…

A já se jen zmíním o Mameliho předchozích krocích: po celkové únavě hudebním byznysem, neúspěchu Spheres (tour bylo v půlce zrušeno) a nalezení někoho, kdo mu otevřel oči pro hru na kytaru (ano, Allan), se zavírá doma, na všechno kašle, začíná chodit normálně do práce, shazuje hřívu, směle tloustne a až někdy 5 let nazpět začíná opět komponovat a dávat o sobě maličko vědět tím, že do sféry interaktivního světa vypouští své demo-nahrávky pod záštitou jména Gestalt, nebo později již C-187 (původně Corporation187; již od r. 2000 ale s bratrancem Lucou avizuje projekt Pestilence2000), z kterého vlastně pro Collision byly použity skoro všechny skladby, jen oděné do aktuální corující porcující podoby.

Gestalt ale svým směrem byla instrumentální fúze gangsta/jazz/metalu, kde si člověk užil syntetické, basující a tepající bublavé rytmiky v kombinaci s metalovými riffy (nejednou sahajícími k Pestilence) a jazzovými výpady (především kila, podklady a sóla). A z tohoto všeho Gestaltu se pro C-187 nejautentičtěji zachovala právě ta jazzová podoba, která se původní myšlence vzdálila asi nejméně. Ne snad, že by ‘Céčka’ byli jakýmsi projazzovaným groove metalem/corem, i když i toto by se dalo říci (místy více, místy méně), ale právě ta kila, podklady, úvody a mezihry si Mameliho kytara zachovala. A samozřejmě, byl-li Mameli hlavním strůjcem něčeho, co metalový svět zamořilo infekcí ‘Morové rány‘, bylo by divné, kdyby z jeho hry se úplně vytratil onen rukopis krátkých frázovaných riffů střídajících se poměrně v krátkých intervalech; třeba poslední New Territory by při troše představivosti klidně mohla být na Spheres. Toto vše zde je.

Jenže všemu Gestaltění není konec. Ta pouliční gangsta složka se hudebně víceméně vytratila a částečně ji udržuje pouze rytmika, zato je ale všudypřítomna v lyrice, sígrovském a nesmírně tlačícím zpěvu Jelencoviche, používání slangu (Murda, a vůbec mrkněte na názvy skladeb), který zde pro mě vytvořil něco, co nazývám jako „frázování smrti“. To místy nepochopíte. Ten člověk ve řvaní rapuje, někdy snad až sketuje (Homicide), překrývá přes sebe různá výraziva a barvy hlasu, pak také ale fantasticky a ne úplně všedně zpívá (Cruisin’ 4 a Bruisin‘, Stalker, P.C.P, Knee Deep in, New Territory), a dokonce používá i takový ty sick-protahovaný koncovky jako Mameli, když svého času zpíval (Drugged and Mugged, Murda). Mnemic asi moc dobře věděli, proč ho ve stavu nouze oslovili o pomoc. Nevšední také je, že si Jelencovich trochu šlape na jazyk (ne, že přímo šišlá), což dodává jeho skvělému projevu také punc přitažlivosti – také by to mohl být jen víc vybuzený mikrofon. A to gangstovství (resp. pouliční výraz) je pak také v celkovém tempu macho (rozuměj namachrovaný) muziky C-187. Ta totiž přímo vybízí ke skupinovému mávání rukama, neustále hecuje a nutí vás ku pohybu nebo se přinejmenším hromadně vlnit, jak tomu je třeba v hip hopu (podobný efekt mimojiné živě vyvolávají třeba Meshuggah). Často to totiž strhává si až neuvědomovat, že vlastně posloucháte moderní metal; však Mameli svůj příklon ke kapelám typu M.A.N. (opět ten Jelencovich), Mudvayne, Slipknot, Korn nebo Meshuggah nezastírá.

Jak jsem psal, riffy se hodně střídají, někdy až příliš, protože máte chuť si něco užít více (Cruisin’ 4 a Bruisin‘) a Mameli už vám zas servíruje další riff/změnu. Nicméně, ačkoli je muzika ‘Céček‘ technická, riffů na cca tříminutové skladby, vlastně hitovky (do jedné!), není mnoho - průměrně tři? Důraz se v nich klade na střídání tří věcí: silného nosného motivu (ať metal či jazzování), silného zapamatovatelného refrénu a kratičkých (i legatovaných) jazz-sól s naprosto čistým, tenkým a konkrétním soundem, která jsou v každé skladbě. Nevím, jaký oslavný přívlastek pro ně mám použít, ale jsou hraná buď na hlavním motivu nebo na případném dalším riffu, který většinou, pokud ho ještě Jelencovich jinak nevyužije, slouží jen jako jemu na míru ušitý podklad. A ač se jedná o jednoduchou rovnici, to, co zde kvartet při důkladnějším poslechu předvádí, je nádhera. Nebudu popisovat, jakým způsobem se zde pracuje, ale připomíná to pingpongovou čtyřhru dva na dva. Rytmika: Choy hlavně zachovává nosné struktury, Reinert (po Aghoře druhé album v krátké době, wow!) ho v základu přiznává a na to rytmické paterny ještě rozvíjí. Na jeho styl hry do toho také až nezvykle řeže a groovuje v kontrastu k jazzujícím kusům, kde hraje základ, který rozdrobuje a doakcentovává. Mohutnou a proměnlivou rytmiku, která (krom textů) poměrně řídí průběh a děj skladeb (Rip Deal), podporuje i nezvykle hutný a masivní zvuk bicích. A na tyto dva rytmické pilíře se dva zbylí prostřídávají ve využívání motivů. A když už to vypadá, že se vracíme k původnímu motivu, protože Mameli na něj najíždí a vy si tedy budete chtít opět zařvat refrén, tam najednou má Tony J. jinou nebo obměněnou linku (Drugged and Mugged, na konci New Territory zas druhou, rytmicky jinou). Krásně a jednoduše vymyšleno, ač to vlastně vypadá, že jste zpět u stejného motivu. A vlastně také jste. Jen je lišácky vyfintěn.

Jsem si skoro jist, že někteří dojdou po počátečním omílání desky k rychlejší oposlouchanosti, protože celková podobnost a struktura písní je obdobná (vlastně jediná chyba desky), někde až příliš, ale v každé skladbě je vždy ne jen jeden tak hustý a chytlavý moment, že je každá jasně rozeznatelná a dostatečně silná na to, aby byla jako individualita zařazena na jakoukoli reprezentativní kompilaci. Stačí si pak jen dát 14 dní oraz a vrátit se k ní, pak už ji z přehrávače nevyndáte, to zaručuji. Celá deska je totiž těžce návyková! K tomu rozhodně přispívá i dokonalá dramaturgie a kontinuita alba, kdy jsou songy za sebou (až na předposlední Strapped with Heat díky užitému intru/outru) tak dobře zařazeny, že si to neumím ani jinak představit. Prostě tolik adrenalinu a energie se jen tak na jedné desce určitě nenajde! S přibývající znalostí matroše se z vás díky tomuto stává pouliční zvíře (deska je výborná na pěší přesun městem), které se jak předopované (čímkoli), hnané tempem desky, řítí ulicemi a něco si mele pod fousky, kdy za groovujícho rytmu, někdy až distorzně sekaných a tahaných kytarách, které pro mne mají opět revoluční zvuk, a lámajícího nasekaného a krutě frázovanému zpěvu dojde kýženému cíli a zjistí, že vlastně už nic nepotřebuje a chce jít ještě dál. Ještě dál, ještě jednou to slyšet, ještě jednou to prožít, protože, co kdo ví, třeba právě teď to bude můj „last wake up call“, jelikož mě někdo v absurdní situaci zbaví života a bude všemu konec.

Zkrátka a jednoduše, Collision je jasnou výslednicí práce kreativních muzikantů rozdílných myslí. Díky tomu je Collision aktuální hudební a unikátní načasovaná bomba naplněná nevšedními nápady, neotřelými postupy, skvostně vybudovanou a vystrukturovanou rytmikou (př. Roadblock, Murda, Knee Deep In) a precizní instrumentací. No co Vám mám povídat, na živou prezentaci C-187 plánovanou na únor 2008 s Tymonem (Exivious) u druhé kytary se těším víc než na vánoční dárky! Už aby to bylo, muthafuckaz!!!