U všech mých stařeckých peripetií, už je to tady zase, rok 2009, kapela Callisto, deska Providence. Nová deska! Nic? Takže ještě jednou. Nová deska od Callisto! Pořád nic? Volám, křičím, nová deska od Callisto!!! Aha, a co? Sakra, stejná kapela, co natočila jedinečný Noir, vydává nový album. Pořád nic? Tak nic.
A takhle nějak jsme si nenotovali během poslechů novinky Providence. Asi takto, Noir bylo zjevením v tom nejlepším slova smyslu, deska desek od kapely kapel. Asi chápete kam mířím? A přesně to bych nechtěl, ono je totiž Providence fajn album, ale kdyby ho měla na svědomí jiná kapela, tak si i snad vískám blahem. Ale stejně, ať na to koukám i z těch nejnemožnějších úhlů pohledu… máte recht, jsem zaprděnej v minulosti a nemůžu kapele odpustit tak banální změnu, jako je nový zpěvák, který ještě k tomu zpívá čistě a skoro pořád.
Začátek příběhu. Počet členů Callisto se rozšířil o nového zpěváka Jani Ala-Hukkala a dřívější řvoun Markus Myllykangas se vzdal hlavního zpěvu, aby působil v kapele hlavně jako kytarista. Konec příběhu. Oukej, super, víc kytar,
víc zpěvu, přeci jen jedna věc se dělá o mnoho lépe, než dvě, tři najednou. Něco získáš, něco ztratíš. A já osobně v Callisto něco ztratil.
Providence je velmi příjemný atmosférický album, ale už to není ta bomba v srdci. V žádném případě nechci svalovat vinu jen a jen na Jani Ala-Hukkala, kapela využila jeho potenciál, který opravdu má, zpívá, zpívá čistě, ale pro mě ne nějak příliš zajímavě, není to tuctový hlas, jen nemá pro mě to správný kouzlo. Snad je příliš heavy, příliš rockovej. Řekl bych, že struktura a vývoj skladeb se podřídili novým možnostem, víc písničky, míň bahno. Máme nového zpěváka, umí zpívat, tak to využijeme na maximum. Opět bych rád upozornil, že novinka je dobrá deska a nerad bych, aby předchozí negativnější věty snad znamenaly, že Providence je průser. Určitě není, ale nejsou to dřívější Callisto.
Předchozí desky byly vždy na první poslech nejednoznačné, člověk jim musel dát šanci a ony ho v každém případě poté vrchovatě obdarovaly, magie odhalování a vnímání vývoje v čase, nový přírůstek v diskografii se však zdá být výjimkou. Ať poslouchám, jak poslouchám, pořád je to jen příjemná deska, všechny exploze jsou tatam. Opět je znát chuť obohacovat hudbu nejen klasickými nástroji, třeba saxofon v New Canaan, ale stejně mám dojem, že Providence tak nějak prošumí kolem a zas až tak toho moc nezanechá. Asi snad, že je si zpěv, melodie, barva, v podstatě vše, co dělá zpěv zpěvem, ve všech skladbách až příliš podobný, nevýrazný. Jasně, na řev se nezapomenulo, občas se zakřičí, ale
nemůžu si pomoci, není to ono. Jako by se vše novou možností zpěvu zazdilo, ustoupilo do pozadí. A přes všechny výrazný, příjemný a snad i neoposlouchatelný pasáže, třeba vyvrcholení Eastern Era či konec Drying Mouths (in a Gasping Land) si mě deska nezískala.
Budu se opakovat, milá, fajn deska, v podstatě ji lze poslouchat kdykoliv, kdekoliv, neurazí, párkrát vás i pohladí, ale nějak mi chybí prostoupení vším tím, co dělá desku výjimečnou deskou, a to dokonalé splynutí s hudbu. Hrozně moc rád bych napsal s malou obměnou jako před třemi roky: Callisto – Noir – 2006. Žel se tak nestane, škoda. Ale i tak je to fajn deska, zkuste ji a třeba v ní najdete to, co vyhovuje vám. .:. 7.5/10
Vložit komentář