Asi si mnozí řeknou, že psát recenzi na rok a půl staré album je nesmysl a mají pravdu. Mě k tomu vedl zejména fakt, že jméno Candiria se na Marastu nikde neobjevuje a bylo překvapením, když jsem ve fulltextu nenašel ani jediný odkaz. Snažím se tuto kulturní díru zalátovat. Přestože je Candiria téměř výhradně zaměřena na americký trh a v Evropě se o ní moc nemluví, je zásadním svorníkem

mezi alternativou a jasně definovaným pojetím HC. Už od začátku tato kapela pole hardcoru rozšiřovala a výsledkem jejího snažení nejlépe vykresluje deska 300 Percent Density (2001) – hodně zatěžkané rytmizované sekačky se prolínají s motivy, které postupně získávají na důležitosti a stávají se tak konstitutivním prvkem hudby jako výsledného produktu jejich snažení. Hip-hop (neúprosné štěkání černouška Carleyho Comy), fusion (zásluha skládajícího bubeníka Kennetha Schalka; bicí jako nosná kostra všech písniček), psychedelie (práce kytaristů a jejich efektů) a prosakující elektronika – všechny tyto styly už nejsou jen zpestřením dogmaticky chápaného HC; jsou celistvě začleněny do kompozice a už se vůbec nedivíme, když po sólu na saxofon následuje crowbarovský riff, v němž vesele rapuje frontman a korunu tomu všemu dává znělka hraná na xylofon. Až tak daleko zašla tvůrčí invence Candirie a sám jsem čekal, kam se kluci posunou na dalším albu.
Stala se ale nečekaná věc, strmý vzestup na čas zastavila havárie jejich tourdodávky, která se se všemi členy skupiny srazila s gigantickým polním traktorem (řekněte, jaká je pravděpodobnost této události?) a stala se tak motivem pro obálku What Doesn’t Kill You…. Hudební aktivity se na dobu rekonvalescence jednotlivých členů zastavily a sami aktéři tvrdí, že o přestávce přemýšleli a přehodnotili jejich dosavadní přístup. Příznivci v očekávání „novinky“ museli zase poslouchat vágní řeči o tom, že další nahrávka bude úplně jiná.
Jak už to ale bývá, muzikanti nelhali a překvapení je na světě. Co je jinak? Tak zaprvé: rytmicky složité hudební nápady, postavené na figurální hře bicmana (fantazie!), velmi ubraly na techničnosti, stavba skladeb je na Candirii až neuvěřitelně čitelná, rys písničkářství se tak zjevuje ve své opravdové podobě. Zadruhé: zmizely experimenty a ty nahradily další skladby, takže ve finále tu máme komplet deseti naživo normálně hratelných věcí z celkového počtu 10. Předtím to byla polovina a zbytek sestával z avantgardně ujetých experimentů. Posun a pozitivum. Zatřetí: změna vokální projevu – objevuje se věc nevídaná a tím je MELODIE. To že, zpěvák má cit pro paralelní melodické linky odhalila až hitovost jednotlivých písní. Začtvrté: Skladby se pohybují kolem stopáže tří minut, kluci umí udělat opravdový hit bez jakéhokoliv nastavování. Zapáté: zvuk je nejdynamičtější a nejtvrdší, jaký kdy Candiria měla. Navíc album zní opravdu jako metal, především v důsledku úbytku jazzových pasáží.

Desku uvádí nářez Dead Bury the Dead a hned první nápad představuje to, co mám na Candirii tak rád a co ostatním spolkům chybí – důsledná proaranžovanost každé vteřiny nápadu. Když právě nehraje kytara, baskytara přebírá vládu a riff je tak do důsledku komplexní. Právě rytmika odlišuje Candirii, většina tvrdých kapel stojí na kytarách – taky proto duo Schalk/MacIvor patří k nejlepším v oboru. Přichází druhá píseň The Nameless King a překvapení na sebe nenechává dlouho čekat. Melodický moderní metal hodně evokuje nu-metalové hitmakery Sevendust, především perfektně vystavěným refrénem, který ne a ne dostat z hlavy. Protiklad candiriovské vypalovačky a následující „rádiovky“ je důsledně dodržován až do konce a stává se tak dramatickou osnovou celého What Doesn’t Kill You. Sedmička 9mm Solution je exkurzí do klipového světa MTV, kde se zlatem ověšené gorily houpou do rytmu udávaného vysvlečenými ženskými prdelemi a nadávají na poměry („za bolševiků bylo líp“). Ještě zmíním vynikající poslední instrumentálku The Rutherford Experiment, jež v sobě pojí kouskované meshuHC a jazzrock podpořený syntezátorovým sólem. Úlet na závěr.
Co dodat. I když Candiria vykročila směrem komerčnějšího využití svého hudebního projevu, paradoxně tak učinila dodržujíc své experimentátorské maximy. Písničková hitovost není pouze vypočítavým krokem prorazit, je to logická geneze a navíc vstup na další neprobádané území. Druhým paradoxem je také argument, že „vlastní“ nápady Candirie zůstávají stejné, ale co mění její tvář jsou právě nově nabalující se změny stylů. ..::.. 9/10