Jednou nastane čas a mladý potetovaný posluchač moderních math/metal/death/a kdovíco ještě-core kapel se přijde zeptat: „Hele, a co tady bylo před kapelami jako Dillinger, Periphery apod.? Jistě, určitě zná spoustu hc/nu-metalových veteránu jako Biohazard, Korn, Machine Head apod. a taky už zná i spoustu starých deathmetalových veteránů Obituary, Dismember, Morbid Angel apod., ale to není to, co hledá. První je moc málo metal a to druhý je moc málo hardcore. Odpověď může být celkem jasná: „Hochu, před tím vším existovala hrstka kapel, která hledala svojí cestu na pomezí hardcoru/punku/metalu a některá z nich to valí dodnes (zřejmě déle než je věk tohoto borce). A za všechny bych uvedl, že to byly kapely jako Converge, Botch, Coalesce, Discordance Axis nebo Candiria, víš?!” On se mladík možná s odpovědí spokojí a možná se i bude snažit tyto kapely poslechnout, avšak faktem zůstane, že to tak bylo, je a bude.

A co že to je za vzpomínání? No protože teď po poměrně dlouhé časové hibernaci (7 let od posledního regulérního CD) a bez nějakého velkého varování jedna z těchto opomíjených klasik je zpět (24 let existence). Ano, dá se namítat, že 24 let není tolik, a i já sám dřív měl v merku spíše Botch, Converge a Dilliny, ale řekl bych, že svým osobitým přístupem k muzice si Candiria tohle označení zaslouží.

Můj první střet s touto bandou byl až na albu 300 Percent Density, pro mě naprosto osudový. Naprosto osobitý mix hip-hopu/jazzu/ambientu/hardcoru/metalu (mathcore ještě byl v plenkách a crossover už se zase nepoužíval) byl návykový a místy až hypnotický. Hutné metalové riffy, často až monotónního charakteru, střídaly jazzové a rapové pasáže (což pro nás odkojených na R.A.T.M., Biohazard, Downset nebyl problém) se štěkavým zpěvem černošského zpěváka Carleho Comy. Pro mě zjevení a další srdcová záležitost. Nerad bych se pouštěl do nějaké delší historie. Tohle všechno rozpitval již mnohem fundovaněji onDRajs u posledních dvou desek Kiss the Lie a What Doesn’t Kill You… (doporučuji přečíst) a nová deska While They Were Sleeping se nachází právě někde mezi.

První titulní skladba bez varování a jakéhokoliv intra nebo něčeho podobného vmete do tváře nekompromisní riffovačku a hned je jasné, že Candiria je zpět a že 7 let jim nic neubralo na chuti zachovat si svojí tvář a posluchače nešetřit. Dalo by se říct, že se pokračuje tam, kde se skončilo.

Jak už bylo zvykem, po drtících rytmických pasážích se objevuje melodičtější zpěv a refrén, jak jsme právě na posledních dvou deskách byli zvyklí, když tu najednou následuje pasáž, jak ze zakouřeného jazzového baru. Prostě hranice se nekonají ani na této desce a o překvapení není nouze. Pro Candirii osvědčený a osobitý způsob, jak se odlišovat od ostatních - využívání samplů, rapu, klavíru - je v tomto případě standardem.

Pokud dojde k porovnání se staršími deskami, lze ale určité odlišnosti nalézt. Stále je zde složitý rytmický základ, hitové až nu-metalové popěvky, které se vrývají do hlavy, specifický štěkavý zpěv, jazzové vsuvky, ale vše tak nějak víc zasazeno komplexněji dohromady. Vyjma snad dvou skladeb (The Cause, Opaque), z nichž jedna je skladba neskladba a spíše kombinace samplů se zpěvem a druhá, kde je příjemně využit i ženský zpěv, je vzorec dost podobný. Již se nevyskytují rapové ani jazz/fusion úlety v osamocené formě. Nevím, jestli to je dobře, nebo špatně. Skladby, které rozbíjely metalové běsnění, byly často svěžím větrem. Asi je to přirozený způsob evoluce. Kluci zestárli a už nejsou takoví rebelové jako dříve. Nicméně hitovost a zajímavost tam stále je obsažena v míře vrchovaté. Každopádně pro posluchače, který neměl ještě tu čest, to vůbec nepřipadne, protože i tak stále je to rozmanitá jízda, ale na druhou stranu tyto úlety byly jedny z těch, co také odlišovaly kapelu a přidávaly jí na osobitosti.

Stále je to však ta Candiria, i když dospělejší, stále zajímavá, moderní a osobitá. Ale na druhou stranu méně odvážná a s lehkou ztrátou překvapení. Nicméně nechci, aby to znělo negativně, protože pro mě osobně je to aspirant na jednu z nej desek roku. Baví mě to a moc. Pokud hledáte něco neotřelého, Candiria je prostě přesně to ono.