Tentokrát ve vší skromnosti. Nelze ani jinak, protože Canvas Solaris táhnou již více než deset let svou káru opravdu velmi skromně. Aby to vlastně šlo jinak, když drhnou dost fádní kolonku prog/death metal a se svými vzory se trefují spíše do středního proudu daných směrů. Na jedné straně Death, Cynic, na druhé straně třeba King Crimson, Spastic Ink, The Mars Volta – tyhle a desítky dalších se dají vyčíst z webů a tak, za sebe pak

určitě doplním takové věci jako Psychotic Waltz nebo Fates Warning. Všehovšudy tedy opravdu nic extrémního, nicméně zaručeného a při kvalitní interpretaci taky dost vděčného materiálu. Reálně se ke svým vzorům Canvas přiblížili poměrně zlehka až na Cortical Tectonics a The Atomized Dream, tedy léta 2007-2008, odkdy tak nějak datuji nárůst interesantnosti Američanů. Vyjíždějí taky na tour Dysrhythmií a Behold… The Arctopus, americký sen v praxi, že?
Trochu mimo marastí tendence ale nemíním pitvat, jak moc se zrovna těmto deathovým vzorům Canvas přibližují, pro mě osobně je krapet zajímavější směrování k tradičnímu progu, jako např. výše zmíněným Psychotic Waltz, či jejich modernímu revivalu DeadSoul Tribe. Mám pro tenhle styl slabost. Nevede nikam, odnikud, vývoj a drama nepatrné, ideálka na odpočinek. Jednoduše řečeno – ani Canvas nějak extra vodu nečeří. Instrumentální chlad tentokrát ještě víc nařezaný kytarami v neměnných tempech nadiktuje svých čtyřiačtyřicet minut bez nějakého silnějšího okamžiku. Na jednu stranu to očekáváte, na druhou stranu tímhle mírným odstupem odkrývá kapela svou slabinu – inštrumentálno na první ligu, minimálně v jejich případě, nestačí. Motivy se krapet opakují a zažívají už na třetím albu za sebou jen menší facelift. Navíc, docela neinventivní zvuk,

levné elektro a občas vlezlá sólovka dovedou zadělat na solidní alergii. Jsou ale mezi náma tací, kterým se nenásilný a promyšlený projev Canvas Solaris bude líbit, je to přehlídka kudrlinek, mírných záseků, vyhrávek. Definitivně, znalý jejich předchozí tvorby, soudím, že kapele by prospěl nějaký výraznější element v podobě zpěváka, inventivního a odvážného tvůrce, nebo ještě lépe – od všeho něco. Jde to i v dnešní době, Subterranean Masquerade nebo Nebelnest mě o tom přesvědčili, že jde po roce 2000 nahrávat opravdu mocné progové alba a pozor, tyhle kapelky nemají ke Canvas Solaris zas tak daleko.
Škoda přeškoda, že album uteče jako voda. Rozeznat první song od třetího, to je problém, třetí od šestého, tam už se ztrácím. No snad čtverka Glacier je trochu jinde. I tak, chybí tomu něco vysloveně eponymního, jako když Psychotic Waltz natočili Bleeding a šoupli tam My Grave, něco jednoduchého a přitom geniálního, co album povýší o stupeň výše. Vím, není to fér srovnání, ale v principu ano – Canvas Solaris postrádají na albech skutečně silnějších okamžiků. Neměli k tomu daleko, třeba Chromatic Dusk (na The Atomized Dream) atmosférou dovedla hezky pohltit, na novince se i

přes celkově lepší práci nic podobného nenachází. V mnoha ohledech je novinka skutečně lepší a propracovanější než předchůdci, bohužel ve své snaze troskotá, spadá do fádní nudy a v důsledku není zrovna nejvděčnější na poslech. Bod navíc za příjemné retro, ale to se týká jenom některých z nás, chápete. Pokud jste fandy metalového mainstreamu a klasiky, užíváte si každý prog zásek na poli a je vám šumák, že to není nic tak geniálního, přičtěte ještě jeden bodík.