Rodinka Relapse se jednou za čas rozroste o nějaký ten další přírůstek, o němž je často možno již dopředu tvrdit, že to není jen ze známosti. Pohled do jejichI když se tvorba Car Bomb důmyslně snaží o roztříštěnost (hudební i psychickou), tak kapela jako celek působí nanejvýš komplexně. Neutíká se k citacím oblíbených hudebních hrdinů, ale naopak, jejich odkaz se využívá k metám, kde kralují právě jen a jen Car Bomb.stáje na hřebce nekonvenčního hudebního stáda dává jasně najevo, že co soubor, to unikát. Téměř každá jejich kapela má svůj nezaměnitelný ksicht, význačné hráčské individuality, svůj přístup a pohled na extrémní muziku (Necrophagist, Nasum, The Dillinger Escape Plan atd.). A to přesně platí i pro jejich další objev, explozivní Car Bomb.
V předchozím odstavci jakoby byla shrnuta celá charakteristika znění skupiny. Nyní budu jen upřesňovat. Kapela je samosebou inspirována v tehdejší době experimentálními pionýry, nyní však znehodnocené donekonečna omílanými postupy jejich epigonů. Jenže to je asi tak vše. Centralia je opravdovým výbuchem nesmírné agresivity a především invence. Dlouho nepamatuji tak smysly atakující počin jako je tento. Hudba Car Bomb je nepříjemná, bolí, neustále posluchače intrikuje, mate, nutí ho se soustředit a zároveň ho dezorientuje. V jejich produkci nelze nalézt nic než disharmonie, ale i když si z nich nelze zapískat ani tón, jasně pozorujeme, že tvoří jakousi „melodii“; zde je slyšet

naprosto zřetelný odkaz jednoho dnes již kultovního sdružení z Kanady – schválně poslechněte si začátek čtvrté Cellophane Stiletto, nejsou toto Gorguts jako vyšití? Dalším skladatelským postupem je opakování neustále se proměňujících riffů (viz uvození celé desky), člověk má stále problém najít začátek a konec stejného patternu; často si klade otázku, zda některé pasáže nehrají z not, neboť je to často na hranici chápání. Snad nejlepší moment debutu autor nachází v druhé polovině M6 – nejdřív ultranervní meshuggování, pak se do celé neurózy přidá zasekávající sypačka a strhne se uragán podbarvený hlasovou psychedelií á la Mike Patton. A to nemluvím o zpěvákovi, který na milisekundu přesně do patternů frázuje. Ano, produkce Car Bomb má často ráz a dynamiku horské dráhy. Písně jsou rozdělené do dílčích fragmentů, které nejsou spojeny podle nějaké „logiky skladby“, ale spíše podle nějakého pocitu či intuice, která je určující pro neuchopitelnost a spád celé skladby. Užít si celek znamená maximální soustředění na detaily. Extrémním příkladem je Hypnotic Worm; především jakýsi „zajamovaný“ noise v její druhé třetině. Nahoru a dolu a pokud možno až na dno. Pravý atak na první signální soustavu.
Ano, velebení není konec. Co muzikant, to individualita. Kde začít..... Co se týče frontmana Michaela, nemám nejmenší pochyby, že snad kromě Mika Pattona, podobně všestranného v extrémní hudbě nenajdete. Jeho nejsilnější devízou jsou nejen neustálé proměny hlasového rejstříku, ale hlavně důmyslnost při

vokálním „vyplňování“ složitých polyrytmických konstrukcí (Gum Under the Table, Best Intentions) – Grega z DEP na společných koncertech jistě bude jímat hrůza. Ostatně DEP si je vybrali jako předkapelu pro koncert na počest vydání Ire Works. Psát o bubeníkovi Elliotu Hoffmanovi snad ani nemá cenu. Když pominu „povinná“ adjektiva jako nesmírně talentovaný, s citem pro vystihnutí rytmické podstaty daného motivu (jeden příklad za všechny – 1:18, Best Intentions) atd., zůstává bubenická vlastnost neocenitelná: všestrannost. Nezbývá než zmínit než mozek celé té destrukce, Grega Kubackiho. Když hodně nadsadím, přístupem ke kytarové hře připomíná Toma Morella. Oba spojuje touha vymačkat ze svého nástroje, co se dá a možná i víc. Nespokojí se s tradičním soundem, oba jsou hledači dosud skrytého. Nejen nápad na konci Hypnotic Worm dokazuje, že se kytara dá užít i tak, jak by to čekal jen málokdo.
Příliv čerstvé krve, to jsou Car Bomb. Docela by mne zajímalo, jak dlouho materiál na svůj debut dávali dohromady. Debut jako řemen.