Car Bomb jsou reliktem nebo spíš dinosaurem mathcorové scény, která svůj největší boom zažila cca před deseti lety. Jenže žánr se tak rychle vyprázdnil, jak z něj postupně vycouvali jeho největší hvězdy (The Dillinger Escape Plan apod). Je tak vlastně zázrak, že Car Bomb vydrželi 19 let ve stejné sestavě a stále valí svůj ultratechnický dekonstruktivní model extrémní muziky, v níž se rovný 4/4 rytmus trestá bičem. Kapela vše podstatné narvala do psychopatického debutu Centralia, v němž se ve společném ringu utkali Meshuggah s The Dillinger Escape Plan a Gorguts; na milisekundu přesné riffy, grindcorové vsuvky, invenční kytarové postupy a vokální ztřeštěnost á la Mike Patton, jak ho známe z jeho extrémních projektů. Dvojka w^w^^w^w už sází trochu na jinou kartu – dominují nervní sekačky s průšlapy á la Meshuggah, ale chybí multižánrová barevnost debutu a přílišný akcent na jednostranné djentování. Následovník Meta jen pokračoval v tom, co kapela předvedla na předchozí desce a bylo už znát, že pořádně neví, kudy kam. Jak se nestát zajatcem vlastního stylu? Jak se posunout dál, aniž by šlo o zpronevěru subžánru, který Car Bomb dosud svojsky naplňovali?

Grupa musela hledat inspiraci jinde. Tentokrát ji našla v Gojiře, jejichž monstrózní metalové riffy okořenila svými švihlými rytmickými postupy, nepředvídatelnými brejky, po nichž nikdy pořádně nevíte, co bude následovat. Car Bomb přitom nepřevlékají hudební kabát, jejich konstantou zůstávají kostrbaté kytarové patterny, které kvartet nejdřív rozebere na dílky a pak je skládá do nejrozličnějších kombinací a přehrává je v různém pořadí. Jeho tvorba je postavená hlavně na rytmice, hudba nikdy nestojí na místě, neustále se zpomaluje a zrychluje, a to i v rámci jednoho jediného nápadu. Car Bomb se tímto způsobem ostentativně brání nudě, i když faktem zůstává, že hrají převážně nemelodickou muziku postavenou na skřípání, disonanci nebo arytmickém djentu (na Mordial je to do totálního extrému dotažená Dissect Yourself, nejagresivnější skladba desky, u které se sám sebe ptám, jestli je tenhle ultratechnický kakofonní chaos ještě hudbou). Hlavní mozek kapely Greg Kubacki jakoby neuměl nebo nechtěl napsat rovný riff a někdy jeho urputná snaha o nepravidelnost za každou cenu působí násilně – třeba když uprostřed Blackened Battery hraje excelentní matematický bicmen Elliot Hoffman do jeho polyrytmického riffu bum čvacht.

Mordial je ovšem svým celkovým vyzněním už trochu jinde. Hned v úvodní Fade Out se po nepravidelné hardcorové sekačce objevuje na skupinu neobvykle zpěvný refrén. Michael Dafferner prokládal i na předchozích albech své štěkání a vokální excesy čistým zpěvem, ale ten se nyní objevuje v mnohem větší míře než dosud. Prakticky každá skladba obsahuje tohle odlehčení od všudypřítomné agrese a tlaku; pasáže se svým feelingem přibližují melodičtějšímu post-hardcoru, melancholii seattleské scény nebo Deftones. Vliv Morena a spol. nejde přeslechnout – třeba pasáž uprostřed Fade Out, následující Vague Skies, hitovky Scattered Sprites a výčet dalších by mohl pokračovat. Je to sice potřebné oživení tváře Car Bomb, nicméně člověk se někdy nemůže zbavit pocitu mírné šablonovitosti. Na Mordial jsou každopádně i další nové prvky. Čtvrté album je pomalejší, hutnější a dominuje tu více než dřív groove, který Kubacki umně kombinuje se svými synkopovanými riffy. Vedle většího tlaku, který desku sune vpřed hlavně díky prvotřídnímu masivnímu zvuku (po produkční stránce zřejmě nejlepší dosavadní počin kapely), tu jsou i snové plochy jako intermezza evokující King Crimson. I to tu předtím nebylo.

Mordial je zřejmě nejpřístupnější album Car Bomb, nicméně to neznamená, že by soubor i přes pročištění ztratil něco ze své naléhavosti. V mnoha ohledech je to stále sebranka, která se suverénně pohybuje v prostoru, kam normální smrtelníci z velké dálky jen nakukují. I přes výše zmíněné částečné zmelodičtění jde o superextrémní nahrávku. V mnoha pasážích zůstává rozum stát, jak je vůbec možné dát dohromady takový „meshu-gojiro-jazz-core“ cirkus, aby nepůsobil samoúčelně. Car Bomb jsou totiž hlavně hledači a byli vždy trochu jinde než jejich ostatní styloví souputníci. Prokousat se Mordial vyžaduje velké úsilí, a aby si ho člověk opravdu užil, musí u něj strávit mnoho hodin. Ale i po několika desítkách poslechů je v něm pořád co objevovat.