Car Bomb se do hudebního podvědomí zapsali se svým debutem v roce 2007. Zamotaný rytmy, neurotický kytarový výboje, hysterickej vokál, to měla společný většina mathcorovejch kapel nejen tý doby a většina u toho taky končila bez větší přidaný hodnoty. Centralia ale nabízela o hodně víc – na mathcore netypicky sevřený skladby, pár motivů postupně změněnejch k nepoznání krz drobný rytmický a harmonický změny. Masivní groove nabourávanej výjezdama kytar po zohejbaný vertikále. Pattonovský vokální šapitó s perfektním frázováním (do detailů zachází Ondrajs v recenzi).

Výstřel do tmy a pak dlouhý ticho. Až nedávno se ke mně donesla zpráva, že se chystá novinka, pak název, pak obal. w^w^^w^w a psychedelickej kaleidoskop rozehranej do zářivě zvracivejch barev. Experiment, neznámo, nečekám nic míň a právě proto přichází lehký zklamání – posun je od minulý desky citelnej, ale bohužel spíš do konvenčnějších směrů. Od sevřenejch skladeb o několika nápadech zaměřenejch na tlak a experiment se přesouváme k módnějším mathcorovejm trendům. To znamená k větší komplexitě a rozmanitosti, anebo ošklivěji, k většímu honění hmatníků a rozbředlosti. Moc nepřidá ani tuctová zvuková práce Duplantiera z Gojiry – oproti Centralii zvuk ztratil řezavost, vzteklost na úkor bombasticky otupenejch hran. A nakonec, vypadly bohužel i drobný detaily, který sem si na Centralii zamiloval – nenadálý elektronický vsuvky, vycinkáváný bicí a kreativní využití stoptimů.

Ale abych se v tom zklamání moc neutápěl. w^w^^w^w je pořád o třídu lepší než mathcorový desky, který jsem poslední dobou měl možnost slyšet (Tony Danza, Rolo Tomassi). Ačkoliv písničky jsou tentokrát trošku rozbředlejší (s výjimkou přímočarýho úvodního nakopáváku The Sentinel, ze kterýho cejtím třeba starý Textures), Car Bomb pořád nejsou, co se skladatelskýho umu týče, žádný břídilové – k náhodně poskládanejm patlanicím maj i ty nejdelší, nejepičtější skladby daleko. Ani tradiční rukopis Car Bomb se neztrácí – celá deska je pořád těžká zkouška nervový soustavy, ať už díky rytmickejm hádankám, typicky nepříjemnejm kytarovejm pískačkám nebo psychopatickýmu vokálu nafrázovanýmu s milisekundovou přesností.

Ale to co dělá z w^w^^w^w víc než obyčejnou desku, je hlavně hravá, nekorektní dekonstrukce zavedenejch žánrovejch postupů. Ta je ještě dotaženější než na Centralii – začíná se poměrně obyčejným „džn džn“ riffem, ve kterým matně cejtíš lichost, předrážku. Postupně se ale riff ohejbá přes struny až někam za hlavy kytar, místo vyvrcholení leptaj paličky breakdown do amorfních tvarů, jako když přefoukneš žvejkačku do nádorovitý bubliny, aby pak praskla v grindovým útěku nebo skřípavejch kytarovejch pavučinách. Anebo celej tenhle proces vydávit, obrátit naruby – bublina proti-praská, vyfukuje se, aby ti v puse zůstal poměrně jednoduchej, stravitelnej nápad slepenej z nestravitelnejch, komplexních částí.

S celkovým hodnocením týhle desky je to pro mě zatím dost těžký. Pořád ještě převládá lehký zklamání, ale to jde ruku v ruce s vysokýma očekáváníma. Je potřeba ocenit, že Car Bomb nestojej na místě a zvládli vytvořit novej funkční koncept desky. Ten sice není tak originální jako na Centralii, ale konvenčnější je jenom proto, že konvence systematicky rozebírá na šroubky.